pavel šmíd

blog

neděle 13. srpna 2017

Roman Trabura – Nejnovější malby, Topičův salon Praha

Kurátorka Lucie Šiklová výstižně popisuje v textu k výstavě povahu tvorby Romana Trabury. V posledním odstavci konstatuje, že se pro svou nekompromisnost často ocitá na hranici únosnosti: „Komu tenhle předrevoluční kat setne hlavu příště.“

Celá výstava se nese v negativním ježatém duchu. V nasranosti, která vyplývá z osobní frustrace a jde vstříc té části společnosti, která má neustálý pocit nedoceněnosti a všeobecného ohrožení. To, že se vyjadřuje pregnantně, je sympatické, ale v zájmu srozumitelnosti svých postojů se dopouští velkých zjednodušení a z obrazů se staly spíš agitky.

Roman Trabura – kat touží popravovat a jinak páchat spravedlnost. Nejvíc tím trpí samotná malba. Jako by se na ni mstil. Obrazy mají v podstatě jednotnou prostorovou stavbu. Nahozené pozadí (příroda, architektura) a do něj podobně nahozené popředí. V popředí je většinou postava nebo postavy. Plouží se nebo křečovitě křepčí v makabrózním reji, ironicky se šklebí a jejich prostřednictvím i autor. Myšlenky mu ale uhánějí tak rychle, že je ani nestačí malovat. Obrazy tím ztrácí věrohodnost. V nahozených kulisách vykřikuje hesla „komiksová“ pravda. Rozkročený kat se s nemilosrdnou sekyrou vysmívá hlouposti všech sluníčkářů a jiných naivů.

Jenže v tomto případě nejde o nekorektnost, ale o formu. Nabízí se otázka, co je vlastně obraz, kdy se stává natřená plocha obrazem. Řekněme, že o to umělci nešlo, ale proč tedy svoje myšlenky sdělovat tak složitým a náročným způsobem. Zdá se, že Roman Trabura dal více průchod spravedlivému hněvu než hledání vyváženosti a přesného tvaru. Zmizel jeho smysl pro detail, přírodní scenérie, do kterých často své děje zasazoval, se změnily ve stříkance. To, co u jiného působí jako „lehká ruka“, vypadá u Trabury jako ledabylost. Síla jeho obrazů byla vždycky v řemeslné umanutosti. Ta taky umožňovala spojit nespojitelné a dotáhnout obrazovou ironii do důsledného konce.

Lucie Šiklová charakterizuje Traburu jako: „...nekorektního malíře, snílka i skeptika obdařeného vírou, neustále rozkročeného mezi ano i ne, který ničím a nikoho nešetří. Ani sebe.“

Snílek obdařený vírou se z této výstavy někam vytratil.

sobota 1. července 2017

Eberhard Havekost - Logik, Galerie Rudolfinum

Výstava tohoto umělce v Rudolfinu prošla mediálně, na rozdíl od výstavy Gerharda Richtera, přece jen menší pozorností. Ne, že by se o ní úplně nepsalo, ale tak nějak krotce. Oproti Richterovi, kterému byla ve většině médií přidělena nálepka nejdražšího umělce (Ti, co umí česky, jsou potěšeni, že je nám Gerhard nejdražší. Asi chtěl někdo původně naznačit, že se v současné době docela dobře prodává, ale Richtera určitě potěší, že je u nás přijímán jako Mozart - Pražané mu rozumějí.), se Eberhardovi dostalo spíš nálepky toho, který na Richtera navazuje, čerpá z něj a zkrátka taky maluje podle fotky.

Gerhard Richter je romantik, což zároveň znamená skrytý moralista. Jeho o 30 let mladší kolega se už nechce párat s minulostí, německou nebo jinou a ani kapitalistický konzum ho nesvrbí. Chce „jen“ malovat hezké obrazy. Neváhá navazovat na Richtera, ale jeho vizuální jazyk je mnohem svobodnější. Nelpí na utkvělé ideji, která by odůvodňovala jeho obrazové vstupy a výstupy, naopak otvírá nekonečno vizuálních a paměťových provázaností. Pohrává si s žánry a možnostmi malby. Prohazuje zoom, aby diváka zmátl nabízí řešení - všechno je důležité a zároveň bezvýznamné. Souvislost se sociálními sítěmi je zřejmá, informací mnoho a třídění obstarávají algoritmy.

Obrazy jsou krásné, zvládnuté, výstava dobře namíchaná. Havekost je dítětem nové doby, které přes všechny pochybnosti podléhá kouzlu nekonečnému toku informací, ať už je jejich hodnota jakákoliv. To vlastně není důležité. Kliká, sbírá obrazy a skládá je do nových vztahů. To, jak obrazy mezi sebou komunikují, je důležitější než jejich obsah. Předem rezignuje na jakékoliv třídění. Rozhoduje vizuální působivost, a to ostatní je diskutabilní, tudíž nevěrohodné.

Vzniká paralelní encyklopedie, která nemá ambici pojmenovávat všehomír, ale nabízí jeho kvaziverzi. Pohrává si s významy, prohazuje je, což lze dělat stále a pořád. Ztráta jakéhokoliv centra umožňuje autorovi neustálé těkání. Zbavuje se komentáře, osobní účasti a také naléhavosti. Petr Nedoma oceňuje v textu katalogu tento cool přístup, kdy obrazy nejsou zatíženy emocemi, významy atd. Logicky zůstává jen estetika, která je objevná a působivá, zároveň však dokonale prázdná.

pátek 2. června 2017

Adam Štech - Ideal Standart, galerie Petr Novotný

Škoda, že k výstavě chybí zřetelnější doprovodný text. Pokud ji pojmenuji Ideal Standart, tak by si to nějaké vysvětlení zasloužilo. Adam Štech píše o případném podtitulu Průser a ideál. To zní spíš alibisticky, jakože ať si to divák sám vyhodnotí.

Obrazy jsou malovány s přehledem a jistotou, která je sice na hranici rutiny, ale mají v sobě stále dost energie. Štechova typická sebeironie se ale vytrácí. Pracuje sice s podobnými prostředky - řezy, fragmentace, citace, ale výsledkem je spíš hra na nekonečné drama, které se ale v tomto případě nekoná, převažuje neosobní chlad. Čím více jistoty, tím méně dobrodružství.

Možná hledá autor intelektuálnější výpověď. V jedné z mozaiek je anagram jména Gerhard Richter, motivem druhé je přiopilý český lev v rouše beránčím, takový ironický vhled na českou duši. Ale tato témata mezi ostatními obrazy zanikají. Něco se nakouslo jako začátek povídání u piva a s dalším pivem to zase odplynulo.

Samotné mozaiky jsou pozoruhodným pokusem. Mám sice pocit, že samotná technika mozaiky má tendenci dominovat a zcela pohltit obsah, takže umělec víc slouží mozaice než ona jemu, ale určitě bude zajímavé sledovat, jak si s ní v budoucnu Adam Štech poradí. Už tím, že se musel vzdát spontánního malířského gesta, si otvírá další možnosti.

Galerie Petr Novotný není velká a je škoda, že autor i galerista nevěnovali větší pozornost kompaktnosti výstavy a myšlenkové prokomponovanosti jednotlivých artefaktů. Jinak řečeno, proč je na tak malém prostoru klasický obraz, mozaika a plastika, aniž je možné přečíst, v jakém jsou vztahu. Výstava se tak stala spíš přehlídkou umělcových výtvarných schopností v duchu Adam je šikula, který se nebojí leccos zkusit, a tak to určitě nikdo nezamýšlel.

Ideal Standart tak působí jako torzo příběhu, ve kterém se ztrácíme, protože důležité kapitoly se někam vytratily.

Zase se potvrzuje, že pokud chybí dostatečně silný kurátor, který umí být umělci rovnocenným partnerem, tak se to na výsledném tvaru skoro vždycky podepíše.

čtvrtek 6. dubna 2017

František Skála - Jízdárna, Národní galerie Praha

Vkusné samorosty po 30 letech

Výstava F. Skály ve Valdštejnské jízdárně plynule navazuje na výstavu v Rudolfinu, která se odehrála před třinácti lety.

František Skála, člen různých společenství, muž s fantazií a kritik přetechnizované společnosti, českému prostředí rozumí a umí si ho svým neotřelým pohledem na svět získat. Pohybuje se v něm bezpečně a suverénně. Jeho pozice je pevná a neotřesitelná, takže si může dovolit takřka cokoliv. Jenže nic překvapivého nebo nečekaného se v Jízdárně neděje.

V roce 1988 jsem viděl Skálův bochník chleba, což byl opracovaný kus ztrouchnivělého dřeva. Bylo to úžasné, překvapivé, hravé. V době konce uhnívajícího režimu aktuální, ať už to tak autor zamýšlel nebo nezamýšlel. Po těch skoro 30 letech se na Skálově metodě, na rozdíl od společenských kulis, moc nezměnilo. Hravost zůstala, ale je to, jako když sám se sebou hraje kuličky.

Valdštejnská jízdárna je výzva, která se neodmítá a rok na přípravu je tak tak. Koncepce, kterou F. Skála spolu s Tomášem Pospiszylem zvolili, je sebemuzeum a sebeadorace. Touha předvést se a ukázat své nevyčerpatelné schopnosti dokonale zabíjí obecnější sdělení.

Prostor Jízdárny je rozparcelován, čímž vzniklo musaion, galerie a různé jiné kóje pro tajemné Skálovy bytosti. Je to tam tak trochu jako v Hobitíně nebo v Bradavicích. František Skála domýšlí jejich existenci s podobnou umanutostí jako Tolkien, takže každý artefakt se dá zařadit do toku souvislostí s jinými díly. Podařilo se mu vytvořit paralelní svět se vším všudy. Má svůj počátek, konec a taky hřbitov.

Vystavených artefaktů je moc, až tak moc, že se navzájem požírají. Díky tomu se vytrácí, co vlastně chtěl František Skála výstavou říct. Když divák prochází celým tím Skalalandem, tak si může jen s hanbou povzdechnout: jaká škoda, že neumím z pomela vyrobit pomelského náčelníka.

Určitě není pro autora jednoduché oprostit se od své vlastní perlivé kreativity už proto, že ji vlastně všichni očekávají. Umělec má všeobecně dost komplikované postavení. Má být svědomím, kašpárkem, klaunem, inspirátorem?

František Skála si svoji pozici zvolil. Česká společnost, které se stále nedaří dospět, vítá Skálovu spontánní rozpustilost. Vzájemně si jdou vstříc, ale jde o nedorozumění. Umělec nabízí neotřelý pohled na svět, ale diváci to můžou chápat jako výzvu zůstat v dětsky sladké nevědomosti.

úterý 28. března 2017

Josef Bolf
Nepatrný dosah Povědomí, galerie Václava Špály

Kdysi dávno v 90. letech se na jakési akci promítala krátká videa. Běželo tam taky jedno od Josefa Bolfa. Byl to krátký sestřih vybraných scén z hororů. Takový eintopf z top scén toho nejpokleslejšího z pokleslého. Končilo to mrkáním obří bradavky. Bylo to děsivé a zároveň krásné. Ty dva póly, ten dvojí pocit se Josefovi někam vytratil.

Dvojí tvář, smutný komiksový psí čumáček a zároveň sarkastický nadhled na svět. Jeho oblíbeným antihrdinou byl Marek Eben se svou vlezlou vstřícností. Zároveň zranitelná bytost, která hledá svoji jeskyni, svoje bezpečí. Jeho texty odhalují velký pozorovatelský talent a taky nadhled, sarkasmus a ironii.

Už na začátku výstavy tíživý hudební doprovod divákovi otravně vnucuje, co má cítit, kdyby se náhodou nedovtípil. Pifík se definitivně rozplakal a hořekuje nad sebou samým, a to tak, že není síly, která by to mohla zvrátit. Všechno teče, pláče, propichuje se a truchlí. Přitom deníček přikurtovaný ke stolečku takový není. Působí sice jako variace na jedno téma, ale každá kresba sama o sobě je krásná, plná osobní, niterné zpovědi.

Josef Bolf byl vždycky víc kreslířem než malířem, ale pokaždé našel svou cestu jak pracovat s obrazem. Své figury zasazoval do panelákových pseudopříběhů a architektura, zpola socialistická a zpola fantaskní, držela obraz pohromadě. Těsně před roztečením, chtělo by se dodat.

Teď převládá na obrazech jako kulisa příroda. Kurátor Jan Zálešák píše v doprovodném textu o otevřené krajině, ubíhající do iluzivní hloubky: "... Opakujícím prvkem je přitom rozhraní mezi uzavřeným a otevřeným krajinným prvkem." Namalovat rozhraní mezi otevřeným a uzavřeným, už to je samo o sobě oříšek a k tomu ještě figura, která si má vybrat jestli bude in nebo out.

O iluzi přírody Bolfovi určitě nešlo, dokonce ani o les a ani otevřenou krajinu, snad o propojení, o svobodné přecházení mezi krajinou a figurou. Ale ve finále je to stejně fuk, jelikož jedno přechází v druhé. Asi to tak autor zamýšlel, ale to, co Bolfovi funguje skvěle v malém, se ve velkém stává změtí čar a tahů. Obraz se tříští a komplikuje se srozumitelnost.

Zvětšit kresbu prostě nestačí. Větší formát obrazu znamená větší nebo spíš zvětšený problém. Zdá se, že autor uvěřil tomu, že stačí jen vyměnit šířku štětce a obraz bude kreslit dál tak, jako v malém.

Barva, se kterou jinak umí v malých formátech citlivě pracovat, se na větších plochách zcela vytrácí, takže mu nepomáhá. Figury se brodí v tazích štětce a stékancích, které dohromady tvoří beztvarou kaši, díky níž ovšem vypadají postavy na plátně věrohodně zoufale.

Až na pár výjimek jsou všechny obrazy spíš jen nahozené, nedokončené. Možná scházel čas a energie. Možná šlo o risk, který nevyšel.

neděle 12. února 2017

František Matoušek – BLUE JEANS, Galerie Václava Špály

Tvorba Fr. Matouška je lehce rozpoznatelná a čitelná. Osvojil si techniku párání a jiné úpravy rifloviny. Využívá struktury této specifické textílie, jejíž barva je složeninou nití bílých a modrých. Naučil se uvažovat vpodstatě graficky v dané struktuře, kterou ovládá a pomocí které je schopen se svobodně a velkoryse vyjadřovat. Pomocí oprané džínsoviny dokáže vytvořit šerosvitovou jemnost, ať už v krajině nebo v portrétu. Vypáraná oslabená tkanina evokuje křehkost a pomíjivost.

Byl členem skupiny Luxsus (skupina 90. let složená ze studentů Ateliéru J. Davida), přesto byl a je spíš solitérem. Skupina Luxsus soustřeďovala mladé tvůrce, kteří v oněch dobách neváhali vytvářet své obrazy v duchu „vděčné estetiky“. Vysmívali se ranně konzumní společenské atmosféře 90. let, což už tehdy bylo dvojsečné. Hranice kýče se definují těžko. Jakýkoliv balanc na této hraně znamená, pokud nedojde ke zřetelnému intelektuálnímu vymezení, neustálé nebezpečí skluzu pod hranu.

Výstava ve Špálovce představuje Františka Matouška v dobré řemeslné kondici. Nemá problém vyrobit hezký obraz. Výstava není ucpaná, obrazů je tak akorát. Vyšoupaná džínovina otevřela nové možnosti sice pro stejná témata, ale s poučenější řemeslnou dokonalostí.

Vyšoupané džíny by samy o sobě mohly být samostatným tématem (materiál s minulostí), ale Matoušek s nimi pracuje jen jako s podkladem. Po tak dlouhých letech, kdy s tímto materiálem pracuje, se stala riflovina jeho osobní značkou. Dokáže sice vytvářet obrazové drahokamy a filigránské zázraky, ale zdá se, že technika nad ním zvítězila a ona diktuje tvůrci svou vůli.

Dosáhl technické dokonalosti, ale jeho tematická škála trochu za technikou zaostává. Ono vlastně jde pořád o obratně převedenou fotopředlohu na poškozenou plochu – vypáraný denim. Ta kombinace je sice magická, ale trochu se pod tím kouzelnickým trikem ztrácí podstata sdělení. Jsme pořád ve stejném – portrét, krajina nebo osobní fotoalbum. Série portrétů dívek připomínají posmrtné lepty na náhrobních kamenech. Je to záměr? Stalo těm dívkám něco? Mají nějakou minulost? Proč jsou portrétovány?

Na výstavě jsou dva obrazy, které asi mají reflektovat autorovy pochybnosti. Na obou je František Matoušek podřezaný, jestli tomu obrazově dobře rozumím. V textu katalogové skládačky se zmiňuje o změně jména na Francis de Nim. Nevím jak tuto sebeironii číst. Jako by byla v autorovi hořkost a skepse, ale není zřejmé ke komu a k čemu. Výstava nemá kurátora a doprovodný text Tomáše Smetany je milá přátelská služba kolegovi. Popisuje osobní vzpomínku, a ta je konkrétní, milá a nesentimentální. Vystavení šatů Moniky Drápalové na této výstavě je spíš o tvůrčí odvaze Moniky někoho do těchto modelů obléct, spojení s vystavenými obrazy ale příliš nefunguje.

František Matoušek se v případě této výstavy stal obětí své solitérní povahy. Je pravda, že někdy je lepší spoléhat jen sám na sebe, pokud necítím, že ti okolo mohou mé vizi přispět. Taky je pravda, že nedůvěra v lidi, kteří nesdílí nekriticky mou vizi může být kontraproduktivní. Druhý pohled, druhé oko většinou obohacuje, i když to může zpočátku bolet.

archiv blogu