pavel šmíd

blog / 2015

čtvrtek 31. prosince 2015

Silvestr a nějaké kecy

Tak nám skončil ATELIÉR nebo jim skončil? Komu vlastně skončil? Než si kopnu do mrtvoly, tak se přiznám, četl jsem ho naposledy před 3 lety a to ne celý, Takže není ode mě fér něco komentovat, když nevím co. Popravdě komentovat něco o čem vím prd, není jen moje specialita. Běžně čtu v novinách komentáře o věcech, o kterých 3. osoba nemůže mít ani ponětí, protože tam jednodušše nebyla a ani být nemophla. Bývají to třeba uzavřená jednání vlády, bezpečnostních skupin, rozhovory státníků mezi 4 očima apod, Tam všude někdo neznámý 3. byl a píše zasvěceně o tom. Inu asi potřebujeme mít dojem, že víme o všem, co se děje, Takhle nějak vznikají mýty, teorie spiknutí a jiné fantasy. To abychom měli alibi pro vlastní nemohoucnost a duševní bezradnost. Co já sám osobně proti tomu všemu zmůžu? Nemá cenu bojovat, všechno už je rozhodnuto, někde v hlubokém zákulisí.... atd, apod.

Člověk jako druh je velmi složitá bytost. Je sice jen o málo chytřejší než opice, ale má paměť hlubší než jeho vlastní osobní zkušenost. Žije stále ve smečce, ale zároveň touží po osobní nezávislosti. Jako jedinec by chcípl a ví o tom, ale potřebuje ego a důkaz o své jedinečnosti. Tak zoufale chceme být originální,, až jsme všichni stejní.

Stejně si myslím, že je v našich silách stát pevně a rovně. Možná stačí trvat na svých zásadách.

Můj otec např. je např. pravičák, když jde o daně, levičák, když jde o přelozdělování a solidaritu, evropan a příznivec EU a hlubší integrace, když jde o svobodu pohybu a fašista, když vidí první utečence nebo uřvanou cikánskou rodinu. Navíc se v něm občas ozve dobový relikt a ve svatém boji za prává pracujících (sic!) v něm temně rezonuje internacionála. Náš problém není v tom, že nevíme, co se kolem nás děje, náš problém je , že nevíme, kdo jsme.

A tak Ateliér už nebude. Nekupoval jsem ho, nečetl, třeba bude po něm díra. O čem byl? Debatovalo se tam, polemizovalo?

Něco unaveného cítím z toho našeho malého českého rybníka. Asi je teď je čas ztěžklých prdelí. Bývá to ve vlnách. Jsou léta kvasu, aktivit a intelektuálního obžerství, pak jsou léta vstřebávání, uměřenosti a pak léta nudy a vyprahlosti.

Jaká je cesta ven? Co nabíjí? Upřimně? Kopanec do prdele.

čtvrtek 31. prosince 2015

Anna - dechem, vila Pellé Praha, Dejvice

Dech je proudění vzduchu tam a zpátky. Něco co nevidíme, jen někdy, když mrzne, díky páře. Sklo je čiré a díky světlu jsme schopni vidět nejen jeho hmotu, ale i odraz okolí. Skleněná váza se nám mění před očima tím, jak se měníme my, naše poloha vůči objektu. Nic tu není stálé, nic tu není neměnné. Každý z těch skleněných artefaktů je jiný, má vlastní charakter, vlastní minulost. Touha zaznamenat ten prchavý okamžik, zafixovat tu dávnou vzpomínku, toje podle mě téma Anny Neborové.

Stává se, že býváme okouzleni východem slunce nebo západem slunce, mlhou z lesa. Hedáme cestu, jak vytvořit konzervu vzpomínek a nebo jinou formu, jak vzpomínky zaznamenávat, archivovat a vpodstatě vlastnit.

Většinou vede naše cesta k doslovnému přepisu, snažíme se vytvořit vizuálně identický artefakt( třeba fotku), který by nám pomohl oživit obdobné pocity, které jsme autenticky prožívali s „originálem“. Pak zjistíme, že to většinou k vyvolání vzpomínky nestačí a musíme si pomoci nějakou asociací, třeba jídlem , které jsme tehdy jedli nebo pachem místnosti, ve které jsme seděli.

Nerad píšu takhle šroubovaně, ale bohužel jinak to popsat neumím. Taky vím, že nepíšu nic nového ani převratného. Mířím prostě k obrazu a kladu si otázku, co se vlastně od něj očekává. Jaké jsou jeho možnosti, jeho limity. Co vlastně vidím když je tam namalováno něco konkrétního? Co mám vlastně vidět, když jsou tam barevné skvrny, které mají vypadat jako něco skutečného? Můžu a nebo mám si představovat ještě něco jiného?

Obrazy Anny Neborové jsou vlastně doslovným vizuálním přepisem. Zcela jistě lze obdivovat její zručnost, obrazy jsou krásné, snaží se dokonale napodobit barevnou hru světel skleněných objektů, ale vrací nás vlastně zpátky k povrchu věcí, o kterých se vlastně nedozvíme nic navíc. Je to přesně ten moment, kdy by Anička mohla být svobodnější a důvěrnější. Pokusit se vyjádřit svůj vztah k oněm skleněným bibelotům a dala nám tak šanci prožít její vzpomínku, která tam určitě je, ale ztrácí se v reji světelných efektů.

Nebo je to jinak a Anna záměrně pracuje s retro skleněnými objekty tak suše, protože už tím samotným něco říká. Chlad skla, amorfní tvary, nestálost a prchavost světla. Často převládá bílá čistá plocha plátna. Je to zároveň proud světla a taky prázdno.. A v tom prázdnu může být víc než v hustě popsané knize.

středa 2. prosince 2015

Hynek Martinec – INTELLECTUAL PROPERTIES – Galerie Václava Špály, Praha; Jiří Matějů – UTOPIE/UTOPIA – Hauch gallery, Praha

Původně jsem chtěl vtipně glosovat dvě výstavy, které se odehrály v podobném termínu v podobně renomovaných a prostorově velkorysých galeriích. Zdálo se mi zajímavé nějak postavit proti sobě nebo vedle sebe dvě osobnosti, které pracují s určitým konceptem a kázní.

Popsal jsem dost papírů a pořád nic. Pak mi došlo, že mě obrazy H. Martince nudí a nic s tím nesvedu. Takže ve mně zůstala otázka, proč mě J. Matějů nenudí, když je to koneckonců taky celkem suchar.

Jiří Matějů říká:“Zajímá mě výhradně tvář obrazu, nikoliv tvář na obraze.“ Myslím, že to přesně vystihuje rozdíl mezi obrazy Hynka Martince a Jiřího Matějů. A pak taky to, čemu já říkám zázrak proměny.

U J.Matějů se tenká malovaná čára mění v ostrý paprsek světla. V jeho posledních dílech se plocha obrazu mění v amorfní světelnou plazmu. Nic se zde nepopisuje, neilustruje, nehodnotí, plocha obrazu už není důležitá. To podstatné není, co je na ní, ale co je nad ní. Podařilo se mu vytvořit prostor, do kterého se dá svobodně vstoupit a svobodně z něj vystoupit.

Hynek Martinec je velmi zručný a velmi pilný a jeho obrazy to dokazují.. Jistě si právem zaslouží své příznivce. Pokud ale výhradně pracuje s iluzí, ještě ke všemu s fotoiluzí, tak si jednoduše zužuje prostor a zázrak se nekoná. Jeho fundamentální přístup k předloze mu znemožňuje užít si překvapení, které se dostaví, jen když mu dáte prostor. Neboli stín mrtvé srny zůstává i po namalování stínem mrtvé srny. Jeho obrazy vpodstatě jen konstatují starou malířskou pravdu, že když dostatečně zručně položíte skvrny vedle sebe, popřípadě v několika vrstvách přes sebe, tak výsledkem bude iluze, třeba psa. Pokud nejste úplně řemeslně mimo, tak se vám to nejspíš zdaří. Pochopitelně v různé míře kvality a dokonalosti iluze.

Hynek Martinec se sice snaží do svých obrazů (zátiší) vsouvat různé významy, nic jiného mu vlastně nezbývá. Ale dostává se jen do sféry tzv. malované myšlenky. Jeho obraz je tedy nutno číst literárně, protože malířský nenarativní jazyk jeho obrazům chybí.

A jsem zase na začátku. Ani Jiří Matějů nepracuje s tím, co se dá nazvat malířským jazykem. Jenže jemu by prostě v jeho cílech překážel. Taky nechce nic vyprávět. Jeho sdělení jsou tichá subtilní, ale o to víc intenzivní.

Co je vlastně výstava? Co je to za akci a co se vlastně na ní děje? To naštěstí nikdo neví, ale někdy se stane, že je to výjmečné. Naší nadějí je buď takové výstavy vytvořit nebo se s nimi setkat.

neděle 1. listopadu 2015

3 osobnosti, 3 výstavy

Vezmu to chronologicky. Říkal jsem si, kde beru tu drzost, něco hodnotit. Upřimně,nevím.

Miro Polách – Důležitá sdělení, Galerie Vyšehrad

Pořád mám pocit, že něco skrývá a nebo se za něco stydí. Je to už velký kluk a já nevím proč mám pocit, že on má pocit, že musí své okolí přesvědčovat o své zručnosti. Osobně si myslím, že by si vystačil se skromnějšími prostředky než jeho současná „neobarokní“ malba. Koneckonců to mnohokrát v předchozí tvorbě dokázal. Mimoto si komplikuje život s významy významů, protože všechna ta umně iluzívně vyvedená realita k něčemu odkazuje a nejsem si jistý, zda to má pod kontrolou.

A nebo to je jinak, je si té komplikace vědom a pod kontrolou to mít nechce. Ze všech tří autorů, o kterých píšu je Miro Polách nejvíc artistní v tom smyslu, že zkoumá povahu výsostně propracovaného malířského gesta ve vztahu k myšlenkovému -literánímu obsahu obrazu. Chce do obrazu zaklít tajemství, jehož luštění může být sice zajímavé, ale pro samotný obraz ne zcela podstastné, tím spíš, že klíč k jeho rozluštění nechce mít ani autor . Logicky, jinak by to nebylo tajemnství. Tak se mi zdá, že je Miro v tomto případě spíš režisérem než malířem.

Miro Polách je osobnost s mnoha fasetami. Nejen, že je zručný, ale má i obrovskou vizuální představivost. A to je zároveň to, co musí umět krotit.

Zbyněk Sedlecký – Tady a později, Topičův sasón

Zbyněk není zrovna typ, který by se v sobě extra šťoural.. Obraz je pro něj zkrátka projekční plocha, na kterou se nanesou povrchy viděných věcí. Má rád prudké světlo, díky kterému se mu daří plasticky modelovat objekty a prostor. Dostal se do polohy jakési imprese. Na jedné straně se snaží o obraz nezatížený zbytečným vizuálním balastem, na straně druhé, bez iluzivnosti se neobejde. Vyvstává otázka, co vlastně zobrazuje a proč.

Zbyněk rezignoval na konkrétní obsah obrazu. Snaží se vyhnout „malované myšlence“, ilustraci pocitů.. Sází na velké prostorové formy plány , kvašem pokryté plochy s vnitrřní energií. Některé jeho poslední figurální obrazy ale působí jako ilustrace do cestovního bedekru. Neboli věci, situace a osoby na obraze přes všechnu rozostřenost a nahozenost jsou, ale protože není zřejmé proč zároveň nejsou. Je to přesně ten moment, kdy jsem na rozpacích, jestli jsem něco nepřehlédl.

Adam Štech – Žyvot , Nová galerie

Konečně jsem se v labyrintu Nové galerie neztratil. Složitý, rozbitý prostor si překvapivě dobře rozumněl s destruovanými obrazy Adama Štecha. I když destruovaný není přesné slovo. Jeho obrazy jsou naprosto pevné, přesně stavěné a ať už byl inspirací Piccaso nebo někdo jiný, jsou nezaměnitelné. Vykloubenost Štechových figur je jen prostředkem k osobním postřehům a pocitům. Vždycky je tam přesah, který povyšuje jeho obrazy nad pouhé citace starých mistrů. Suverénnost v barvě a barevné hmotě je jenom další třešničkou na dortu, který se, pravda, jeví někdy jako těžko stravitelný. Jenomže to pokřivené zrcadlo, které Adam vědomě používá, nedovoluje říkát banality a přeslazovat dorty. Je to trochu panoptikální a trochu (nebo hodně?) sobecký. Jenže je to jedna z možností, jak nebýt bolestínský a ukňouraný. Humor a nadhled nad sebou i nad světem.

Je zvláštní, že člověk obdivuje to, co by mu vlastně podle naturelu nemělo být blízké. Naopak, líbí se mu to, co není schopen vytvořit a pochopit, protože je jinde.

AMEN

úterý 25. srpna 2015

Pozitivní vliv negativního myšlení na vývoj příběhu

Jsem považován za mrzouta a ne a ne to vyvrátit. Sedím tuhle s kolegou v ateliéru, dlouho jsme se neviděli a já měl potřebu mu cokoliv vyprávět. Oddaluju tím totiž malování, do kterého se mi většinou nechce a tak kecám a kecám. Jeho to jako vždy nezajímá. Najednou mě zaskočil tím, že mi naostro sdělil, že si vlastně pořád jen stěžuju. Hluboce to mnou otřáslo. Je jasné, že nemám přesný náhled sám na sebe, vidím se pochopitelně jako vtipný a zábavný glosátor, Dalibor mě ale označil za otravného potížistického žvanila. A v tom je kapánek rozdíl.

Vždycky jsem počítal s tím, že mé osobní perlivé a svěží já, nemusí vždy zvítězit nad mojí učelově zvolenou maskou vzdychajícího pesimisty. Zároveň jsem ale tajně doufal, že si s pomrkáváním rozumíme, že je to takový společenský kontrakt. Tedy, že já tak trochu naoko hartusím, ostatní mi to tak jako naoko žerou, ale že navzájem to všechno slouží k tomu, abychom se bavili. Teď mě teda napadá výrok Jana Balabána, že zábava je organizovaná nuda, ale to sem teď nepatří. Trochu mě utekl tok myšlenek.

Mně jde o vyprávění a sdělování. Koneckonců moc možností, co se lidské komunikace týče není, pokud nepočítáme sex a jiné tělesné aktivity.

Jak sdělit cokoliv ve snesitelné negativně nezatížené formě. První možnost, která mě napadla, byla, prostě jen popsat z proběhlé události to nejdůležitější, omezit svoje osobní hodnocení a pokusit se postihnout, co se příběhu týče, jen fakta.

Příklad pravdivého vyprávění (rodinná hádka z pozice muže):

Ranní čůrání a čištění zubů. Skoro vymačkaná tuba, přesto se na kartáček zbytek dostal. Dobrý pocit, vymačkaná tuba – žádné plýtvání. Sebeuspokojení a malá ranní radost, tudíž malé myšlenkové rozrušení. Odložená prázdná tuba na okraj umyvadla. Chvilku nic, jen oblékání a pak manželčin křik. Vymačkaná tuba v koši. Výčitka. Oslovení – krávo. Facka. Mlčení. U mě bolest na tváři, u manželky bolest na dlani.

Můžeme dál pokračovat a dál řadit suché události krok za krokem. Řazeny za sebou mohou dělat dojem pravdivého příběhu, ale za prvé je to trochu nuda a za druhé, v literární formě to může fungovat, ale orálně sdělit takto historku kamádovi nelze.

Dobře, pokusím se o pozitivní vyprávění.

Potkají se dva kamarádi. Jeden povídá, že se má skvěle a ten druhý odpovídá, že se má taky skvěle. Oba mají spoustu času, protože mají oba hodně peněz a spoustu času, protože nemusí chodit do práce a tak jdou na kávu. Ten první (třeba Libor) se svěřuje, že se dobře cítí a ten druhý (třeba Petr) ho ujišťuje, že se taky dobře cítí. Krásná, pohotová, mladá, usměvavá, pozorná, modrooká blondýna jim přinese vynikající kávu. Libor přemýšlí, co hezkého by řekl. Petr ho předběhne a začne vyprávět, jak se včera potkal s Alicí a šli spolu na kávu. Alice mu sdělila, že je v novém vztahu nesmírně spokojená a momentálně se chystá s přítelem – Markem na charirtativní koncert. Objevili spolu tenkrát podnik, kde vaří vynikající kávu.“ Apropos,“povídá Libor, „Když jsme u té kávy, zrovna nedávno jsem objevil podnik, kde dělají kávu do kelímku na cestu. Byla vyniklající. Trochu jsem se ubryndal, vlastně jsem ji na sebe vylil, ale vůbec to nevadilo, protože už nebyla horká. Košili jsem stejně chtěl dát večer do pračky. Moje pračka je velmi výkonná a hlavně skvělá. Dokonce i když nepere, vyzařuje pozitivní energii. A to tak silnou, že jsem si až po měsíci všiml, že vlastně nepere. Vůbec mi to nevadilo, protože mám tolik čistého prádla, že ho vlastně ani prát nemusím." "Člověk nemá urputně trvat na zvyklostech," povídá Pet,." já, když jsem posledně vyhořel, tak jsem vlastně nic moc nepostrádal"."Moje řeč, kontruje Libor,“ i bez té nohy, co jsem o ní přišel při autonehodě, se dá žít. Moje žena žena by to určitě potvrdila, kdyby tenkrát nezahynula“. Libor- "ale pohřeb měla krásný. I ten tchánův infarkt do toho tak nějak zapadal." "To víš," Petr na to, "byl to srdcař. Když celý život nosíš to svoje srdíčko na dlani, tak se ti to vrátí....." atd., atd.

No, ono to možná vypadá, že si dělám srandu. ale já se jen snažím najít způsob, jak citlivě a pozitivně prožívat každičkým pórem svého těla a každičkým zábybem svého mozku pozitivní realitu a následně o tom podat zprávu.

Nedá se nic dělat, docházím k tvrzení, že důvodem, ke každému smysluplnému vyprávění - sdělení, bude vždy něco, co nasere, z čeho teče krev a co nemá žádné pozitivní řešení.

Ovšem na druhou stranu neplatí, že nejzábavnějšími společníky jsou depresáci. Takhle jednoduché to prostě není. Zdá se, že ďábel sídlí nejen v detailu, ale i v proporcích.

pátek 10. července 2015

Ján Mančuška - První retrospektiva, GHMP, Městská knihovna

Bolí to, jenom když se směju

Procházel jsem výstavou a těšilo mě, že jsem se zase s Janem potkal. Vítku, Zbyňku, Tomáši dík, výstava se podařila.

Vůbec nevím, jak začít. Kde je začátek? Čeho, koho? Strašně rád bych něco napsal, ale vlastně nevím proč? Jano už není a dílo se uzavřelo. No, už vím. Jano už tu sice není, ale dílo se neuzavřelo.

Byl impulzivní, vášnivý a občas nesnesitelný. Trochu romantik, trochu revolucionář, spíš trockista. Znalec hudby (nejoblíbenější opera Vojcek – Alaban Berg).

Vůbec pro něj nebylo snadné rozejít se s akademickou tradicí (studoval u Svobodové, přešel ke Kokoliovi a končil u Skrepla) prostě proto, že si svých kantorů vážil. Silnou vzpruhou mu byl Bezhlavý jezdec, skupina, kterou já považuji za svého druhu zjevení. Čtyři silné osobnosti se vzájemně ovlivňovaly, spojovaly a pak osamostatňovaly, ale hlavně bojovaly za nás (krásný slogan- autor J. Šerých).

Jano by byl rád ideologem skupiny a intelektuálně na to určitě měl. Měl bohužel inkvizitorské sklony. To se lidem s pevnou vizí stává.

Vrah bez příčiny

Možná je čas uvést náš osobní spor. Měli jsme spolu ateliér. Já měl čerstvě po diplomu na AVU, on těsně před ním. Maloval velký dvojobraz, oponent tuším Stratil. Už tenkrát měl jeho obraz název něco ve smyslu nad zemí. Byl to takový monochrom, bohatě zpracovaná malířská plocha, dost se s tím natrápil a myslím si, že ho to nebavilo. Šlo o estetiku, přesněji o estetický výsledek díla, tedy o finální podobu uměleckého artefaktu. Chtěl se k ní dopracovat intelektuální cestou a ne se k ní promalovat. Moje obrazy se mu zdály zaprděné a mně jeho pokusy ( např. výroba umyvadla z jádrového mýdla) za tendenční. Oba jsme navzájem podezírali toho druhého, že vyrábí něco, co ho baví, co vyhovuje jeho naturelu. Což jsme oba považovali za prohřešek.

Jano se zásadně vyhýbal obrazu. Ne proto, že by ho nebyl schopen namalovat (vyrobit), ale proto, že mu estetika obrazu přišla příliš náhodná, intuitivní a hlavně tradicionalistická. Jednoduše , obraz je příliš emancipované, tradicí zatížené na autorovi nezávislé médium. Nové obrazy vznikat mohou, ale jsou to jen produkty vzešlé ze stářím vyčerpané tradice. Mimoto, je to buržoazní úchylka. Tedy nejenom obraz, ale taky koupit si obraz. Tohle pochopitelně nikdy nahlas neřekl, ale určitě si to myslel.

10cm nad zemí

Ze začátku jsem skutečně Jana podezříval, že potřebuje intelektuálně obhájit svůj estetický naturel, který se dá s nadsázkou pojmenovat jako „mladý poličkář“ nebo český kutil z trojské kolonie. Akorát že trójský kutil pracuje na funkčnosti bez ohledu na estetiku, Jano přebírá estetiku kutilů bez ohledu na fukčnost.

Tím vlastně pro mě výstava začíná, obrazy a objekty z konce devadesátých let. Nejsou na začátku výstavy, jsou zhruba uprostřed. Nitě, tamponky, polystyrény, tyčinky všeho druhu. Estetika tam je, ale není samoúčelná. Zaměňoval materiály pevné pružné, drsné za hladké apod. Jakoby to byla malá cvičení o zpochybňování zdálivě neměných skutečností., které pak později dále rozvíjel v dalších projektech.

Těch 10cm je dostačně zřetelná vzdálenost od země, abychom lehce zapochybovali nad plaností fyzikálních a jiných zákonů a taky jednoznačných řešení.

Nový (skutečný) příběh

Nečetl jsem všechny Janovy scénáře, ale začátek bývá podobný. Určení prostoru, místa, času. Následuje zpochybnění zásad klasického dramatu. Není zřetelné, kdo, kde dělá, nebo nedělá něco komu, proč, v jakém čase.

Autor nám dal šanci opustit konveční vidění a prožívat děj v nových překvapivých kontextech. Oba projekty Pozpátku a Ztráta paměti, jsou úžasnou intelektuální hrou. Vzniklo něco nového a nezávislého na konvenční struktuře vyprávění. Trochu mě mrazí, že jednotliví aktéři působí jako robotické strojky, nic necítí, jsou součástí hry.

Byl posedlý rozebíráním a fragmentací. předmětů, situací, jevů a jejich novou stavbou. Něco jako chirurg, ten taky s emocemi moc nepárá.

800 způsobů, jak cokoliv popsat a nebo ne

Jen ještě něco chci zmínit, co není úplně samozřejmé. Běžně používám termín kreativita, ale to by ho rozčílilo. Uměl nacházet stále nové a nové možnosti vyjádření. Dokázal být až maniakálně umanutý a důsledný.

Slyšel jsem historku, kterak světoznámý umělec (Balko) měl v Praze vystavovat instalaci z mýdel. Ta mýdla měla být používaná a časem viditelně omytá a popraskaná.. Každý z nás ,kdo se ráno s mýdlem potkává ví, že je pokaždé jiné, ať už díky času, teplotě, vlhkosti. Termín výstavy se blížil, ale chyběl materiál, teda mýdla a kurátoři začali panikařit. Jenomže sežeňte používaná mýdla. Takže se vyráběla , velmi složitě a nepřesvědčivě a stojí to za samostatný vcelku komický příběh, který sem ale nepatří.

Projekt se uskutečnil, ale s mýdly, která sice vypadala jako používaná, ale ne vždy byla skutečně používaná. Byla tiskovka a autorem instalace a Jano byl vzteky bez sebe. Nemohl pochopit, že se umělec spokojí s tím, že je něco, co má poukazovat na nějaký sociální nebo jiný aspekt života, jenom jako. Ušmudlaná mýdla sama o sobě, jsou jednoduše ušmudlaná mýdla .Aby měla smysl, tak by musela být „odmydlena“ poctivě časem, a životem V reálném čase a reálném prostoru. A to nejen 800set ktát.

Ten druhý a ti ostatní

Jano byl hodně doleva,. Takový kavárenský komunista. A to byl náš další osobní spor. Pletl si sociální cítění se sociálním inženýrstvím. Byl velmi pozorným k sociálním problémům, ale řešení viděl buď v osvětě a nebo v pozitivní diskriminaci. Jinými slovy Komenský kombinovaný s Teigem a Obamou. Je to paradoxní, ale celkem běžné, že ti, kterým upřimně leži na srdci společenská , kulturrní a jinak definovaná rovnost, se nakonec stávají elitáři. Jenomže ….. Už ztrácím dech.

Jano, chybíš

pátek 3. července 2015

Petr Pastrňák, Petr Malina – krátké zamyšlení

Viděl jsem teď v průběhu 14 dní 2 výstavy a chci o nich napsat. Petr Pastrňák vystavoval v galerii Petr Novotný v Holešovicích a Petr Malina v Galerii kritiků v Adrii. Nepřipadá mi důležité psát o tom, která výstava byla pro mě zajímavější, vlastně ani nechci psát kritiku, už jen proto, že to neumím. Jen mě zaujaly dva odlišné postoje k malbě, dva odlišné postoje k tvorbě, dva odlišné postoje k životu.

Petr Pastrňák a jeho výstava Kosmický tanec. Název, který by mě za jiných okolností odradil. Jenomže kosmos – neohraničený prostor – svoboda, jsou pro Pastrňáka důležité, až se zdá, že vlastní tvorba je pro něj spíš nezávazným produktem. Obraz u něj vzniknout může, ale taky nemusí a netrpí představou, že bez něj umění zahyne. Umí být připravený k tomu co přichází. Nechá myšlenky volně plynout a občas po některé sáhne. Připraví si plátno, nástroje (štětec nebo váleček, stříkací pistoli) a snaží se jít vstříc k tomu, co tu vlastně ještě není, ale co se díky jeho pohotovosti teprve rodí. Nechává velký prostor náhodě, která spoluvytváří jeho estetiku.

Je svobodný a svobodu přeje i ostatním, odmítá svět okolo sebe komentovat. V jeho světě není pro hodnocení místo, kategorie dobro a zlo u něj ztrácí smysl. Tím se dostává až k prahu bezbřehosti.

Oproti tomu Petr Malina je až úzkostlivě posedlý přesností. Potřebuje věci mít přesně na svých místech, potřebuje přesný scénář. Výstava City time se dá vnímat jako jednotlivá políčka nedokončeného storybordu. On vlastně nemaluje, on zobrazuje. Jako by se zobrazováváním skutečnosti snažil věci a situace pojmenovávat a tím se zbavit úzkosti a strachu. U něj nemá náhoda místo. Náhoda je nekontrolovatelný chaos, který ho děsí. Potřebuje vytyčit bezpečnou zónu, v tomto případě hradby města. Přesto z jeho obrazů cítíme nejistotu a neklid. Jako by cena za bezpečný život byla samota a smutek. Bezděčně tak pojmenovává nemoc nás „civilizovaných“ - strach z džungle, svobodného, ale nebezpečného prostoru.

Zabili jsme v sobě nahou opici a nic jsme za to nezískali. Jen větší porci strachu a úzkosti.

úterý 30. června 2015

Skupina OBR – Galerie Václava Špály

Špálovka sáhla po mladším masu. Nevím, proč zrovna skupina OBR, ale co je mi po tom. Zdá se ale, že skupina není zrovna v dobré kondici. Soudím tak podle katalogu výstavy v Mánesu z roku 2008, kde to rozhodně víc sršelo nápady a energií. Taky jsem slyšel drby, že se snad skupina hned po výstave rozpadla. No, to se stává i lepších rodinách.

Taky je škoda, že ve skupině už není Ondřej Maleček. Většina členů skupiny totiž (až na Martina Krajce) přešla na takovou tu hravou „abstrakci“, kdy se donekonečna variuje několik kostiček nebo plošek do zblbnutí, aniž by se někam došlo. Specielně Karel Štědrý je v tom velmi dovedný, takže hravě spláchne J. Aschera, který má přece jen větší ambice. David Hanvald se sice tak jako Ascher snaží ve svých obrazech o komunikaci s prostorem, balancuje na hranici vážnosti a infantility, ale bohužel spíš přepadává do toho druhého. Je tam příliš mechanické rutiny a netrpělivosti. Někam se spěchalo a nakonec nikdo ani neví kam a proč. Ve výsledku si vlastně všichni překážejí.

Martin Krajc je takovou samostatnou jednotkou. Proto mi schází Ondřej Maleček. Zdá se mi, že by svou citlivostí mohl vyvažovat Krajcovo poměrně „hrubé zrno“. Je to sice obratný malíř, ale to je tak všechno.

Ne vždycky se všechno povede, ne vždy máme šťastné období, kdy se nám daří. To patří k životu i k tvorbě. Pak je ale třeba to reflektovat a rozhodnout se, zda není v tomto případě lepší nevystavovat. Ale to je spíš výtka na adresu kurátora Špálovky Pavla Lagnera. Je to prostě promarněná příležitost.

Tak když už to nepřežila skupina (údajně), tak pevně věřím, že to přežijí jednotliví autoři. Podle mého jsou na rozcestí. Buď budou úspěšně vegetovat v „tržním“ artismu (roztomilé sousloví M. Dostála), nebo vstoupí do nejistoty a hlubin sebe sama.

sobota 27. června 2015

Vladimír Skrepl, Fraser Brocklehurst – výstava v Nové galerii

Vladimír Skrepl pedagog, teoretik, umělec, který i po letech v Čechách neustále dráždí a to samo zasluhuje obdiv. Nestudoval malbu, ale teorii a tak snad proto je v určitých kruzích považován za amatéra a to je vlastně jeho přednost. Neutápí se ve zbytečných výtvarných finesách.

Vždycky se v textu snažím o jednoduché slovo, jednoduchý příměr který by mi pomohl se přesně vyjádřit. Např.chuť malby, elán, svoboda a jiná klišé. A dostal jsem se k tomu, že Vladimír Skrepl věnuje největší úsilí, aby se všem možným klišé vyhnul. Nejvíc ho děsí být předvídatelný. Tam, kam by jiný na obraze umístil jablíčko nebo větvičku, dá Skrepl granát, pak ho ale odstraní, a to rovnou vrtačkou. Nepracuje s náhodou, ale antináhodou. Rácio mu slouží především k tomu, aby ho popřel a intuici přenechává pole jen do momentu, než začíná příliš vítězit. Malování je pro něj neustálý vzrušující souboj barbara s estétem.

Připadá mi jako by barvy a barevné hmoty byly v jeho případě torza zpráv, jakýsi informační odpad, kterým energicky modeluje, vrství a vytváří husté magma, v kterém se bez ladu a skladu rozpouští vzpomínky na svět umění, osobní traumata, televizní noviny a Křemílka s Vochomůrkou.

Vzniklému masu pak opatří kosti - energické tahy, upomínající obličeje masky nebo cokoliv jiného nekomplikovaného, co nemůže obraz významově zatížit. Dospěl jsem k závěru, že Skreplovi obrazy jsou formální v to nejlepším slova smyslu.

Podobně pro Fraser Brocklehurst, jehož práci ale tolik neznám. Zdá se mi rafinovanější, o všem zhruba tak, jako když se dva dekadenti sází, kdo připraví rafinovanější oběd. Toho co připraví nadívaného páva s mákem trumfne ten, co uvaří vejce navrdo. Povrchy jeho obrazů jsou sice podobně nabité energií, ale jsou barevně tlumené. Umí vytvořit ticho, do kterého vykousává, propaluje znaky, které - na rozdíl od Skrepla - víc odkazují, byť vzdáleně, ke konkrétním předmětům (semafór, loď, větev apod.) Nebojí se být obrazovější, tedy konvenčnější.

Ovšem to je všechno pustá teorie. Obrazy je potřeba vidět „naživo“, použít zoom a užít si každý decimetr čtvereční. Formálnosti budiž chvála.

sobota 27. června 2015

Hana Puchová – Něha, výstava v galerii Petr Novotný

Hanka je pozoruhodná bytost, víla a zároveň drak. Žena s mužským srdcem, plným odvahy a neomalenosti , něžnosti a laskavosti. Nic není zvlášť, všechno je najednou. Její oblíbený film a seriál je Brutální Nikita.

Studovala na VŠUP ilustraci u J.Šalamouna. Díky tomu si potvrdila, že kresba je jejím základním vyjadřovacím prostředkem. Říci o ní, že je brilantní kreslířka, by ji uráželo.Brilance je to poslední, co by považovala za důležité. Má dar vidět věci, jaké skutečně jsou, jejich vizuální stránka, ji jednoduše nezajímá.

Možná to sem nepatří, ale Hanka léta učí nas speciální škole. Díky tomu, stojí pevně nohama na zemi. Myslím, že je pro své žáky chápavým ale zároveň obávaným a respektovaným protivníkem

Cesta k malbě byla u ní jako výsostné kreslířky složitá . Ale přes jednoduché žánry jako zátiší, portrét apod. se jí podařily zázraky. Asi proto, že žije tak, aby nemusela dělat kompromisy ani v životě a ani v tvorbě. Pro mě je rytíř , který bude vždy bojovat za správnou věc a zároveň romantik, který tak trochu vždycky pochybuje.

Neodvažuju se otevřeně napsat, že mně výstava „Něha“zklamala, protože bych dostal od Hanky facku, tak to zkusím jinak: Ahoj Hanko, můžu ti položit pár otázek? Jak se máš?

H: Mám se docela dobře.

Může něha zraňovat?

H: Vždycky, myslím.

Maloval jsem kdysi sérii býků, totálně jsem pohořel, protože se za nimi táhl významový odér býk- kráva- cowparade – sádrová šou apod Nešlo se od toho odpárat. I když tvoje krávy mají velmi svobodnou stylizaci, nebojíš se, podobného nebo jiného kontextu?

H: Ani ne. Já jsem chtěla být osobní a nevím jak a jestli vůbec se mi to povedlo. Myslím, že tím, že jsem chtěla být osobní vůči tomu zvířeti. No a ještě na tom chci pracovat.

Zdá se mi, že chceš být jednoznačná, když něha tak klidně přeslazená kráva s vlhkýma očima. Nechceš, aby tam hlodala nějaká pochybnost, čertův drápek nebo ironické pomrkávající oko. Anebo to tam je?

H: Myslím, že tam možná někde nějak pomrkávám, ale to vlastně nechci. Teda nevím, jestli jsou krávy nějak přeslazené, tak jsem to nechtěla.
Zlobíš se?

H: Ne ,proč?

Myslím, že pojmenováním výstavy Něha si Hanka vyrobila problém. Něha nemůže existovat bez krutosti, podobně jako láska bez nenávisti, krása bez ošklivosti. Obrazy na výstavě jsou krásné a něžné a nemyslím to tak, že by měly být kruté a ošklivé. Jen bych v kompozici výstavy trochu té měkkosti ubral. Moje zkušenost mi říká, že i když mám přesně v hlavě o čem moje výstava bude, nakonec neuškodí, když se při instalaci ukáže, že bude o něčem jiném.

sobota 27. června 2015

ŠPÁLOVKA - MILAN SALÁK

Už v katalogu Milan píše o své případné schopnosti malovat, ale zárověň určité nedůvěře v malbu . Teď nevím, jestli tím myslel i obraz. Malba je malba a logicky k obrazu vede. Na druhé straně obraz může být obrazem, aniž by byl malován. Komplikuju to už na začátku.

Milanova výstava ve Špálovce hlavně trpí všemi zlozvyky intermediální svévole. Nemůžeme tady kritizovat malbu, nemůžeme tady kritizovat ani objekt – sochu, instalaci, protože je tam tak trochu něčeho a ne úplně dobře, s tím, že jde o celek, který nás ma někam vést. Nejsem si jistý, jestli Milan ví kam.

No,celé to působí jako výplod uhrovitého puberťáka v maskáčích, který má poluce a zálibu v maskáčích a nemá nic proti hezkému ženskému masíčku. A aby to sám autor odlehčil, tak to nadouvá různými přilepenými amorfními tvary ala křídla apod. Jakože se na to kouká z výšky a tudíž to nemyslí úplně vážně. Pochybuju, že to takhle Milan myslel a pochybuju, že to čtu dobře. Ale je to přesnost, kterou na jeho výstavě postrádám nejvíc.

Takže vzkaz pro Milana S. Neboj se obrazu. Obraz není primárně komerční produkt. Je to projekční plocha, omezený prostor se svou dannou strukturou jako román nebo symfonie. Má svoje pravidla, má svúj začátek a konec. Nutí tě k syntéze a redukci myšlenek,obsahu i formy. Prostě je to partner který, když budeš pozorný a budeš mu naslouchat , ti nedovolí dělat pičoviny. Neboli přesnost, o které výše píšu je složitá věc.Čím víc jsme blíž tomu co jsme zamýšleli, tím víc se vzdalujeme tomu, co jsme vlastně chtěli říct.

Takže jěstě jednou Milane mezi námi děvčaty, zkus dělat obrazy, máš na to. A mimochodem, malířská šikovnost nehraje roli, protože obrazy se nemalují, ale vytvářejí.

sobota 27. června 2015

Mezi námi děvčaty.

Měl by to být takový diskuzní klub pro všechny ty, kteří mají pocit, že se něco nedořeklo, nebo vůbec nic neřeklo a vnímají prázdno ze současného výtvarného provozu. Pokud někomu vadí slovo výtvarno, jsme na stejné lodi, ale jinak to ve zkratce vyjádřit neumím.

Vycházím z vlastní zkušenosti, že když se vám podaří výstava nebo se domníváte, že se vám podařila výstava nebo jakkoliv vstoupíte do veřejného prostoru a nebo se domníváte, že jste vstoupili do veřejného prostoru ,čekáte odezvu. Prostě plný očekávaní potom všem úsilí, které jste tomu věnoval a máte pocit, že říkáte něco důležitého, vznášíte se a čekáte na odezvu a ono nic.Ani vám nikdo nepomůže splasknout Možná někdo solidárně poklepe na rameno, dokonce, třeba něco někdo koupí a jinak hovno.

Berte to tedy jako výzvu vyjadřovat se k čemukoli co vám přijde zajimavé a důležité. Spisovná čeština a styslistika není podmínkou. Jen malé doporučení, pište s vědomím, že jak ostře napíšete o ostatních, tak budou psát o vás. To není výzva k autocenzuře, jen ke korektnosti. Protože cílem není nikoho dehonestovat, ale oslovit a nakopnout

Pro povzbuzení jsem často říkával, musíme se pochválit, nikdo to za nás neudělá,. Mezi námi děvčaty , musíme být kritičtí, protože to nido za nás neudělá.

sobota 27. června 2015

Petr Pastrňák, Petr Malina – krátké zamyšlení

Viděl jsem teď v průběhu 14 dní 2 výstavy a chci o nich napsat. Petr Pastrňák vystavoval v galerii Petr Novotný v Holešovicích a Petr Malina v Galerii kritiků v Adrii. Nepřipadá mi důležité psát o tom, která výstava byla pro mě zajímavější, vlastně ani nechci psát kritiku, už jen proto, že to neumím. Jen mě zaujaly dva odlišné postoje k malbě, dva odlišné postoje k tvorbě, dva odlišné postoje k životu.

Petr Pastrňák a jeho výstava Kosmický tanec. Název, který by mě za jiných okolností odradil. Jenomže kosmos – neohraničený prostor – svoboda, jsou pro Pastrňáka důležité, až se zdá, že vlastní tvorba je pro něj spíš nezávazným produktem. Obraz u něj vzniknout může, ale taky nemusí a netrpí představou, že bez něj umění zahyne. Umí být připravený k tomu co přichází. Nechá myšlenky volně plynout a občas po některé sáhne. Připraví si plátno, nástroje (štětec nebo váleček, stříkací pistoli) a snaží se jít vstříc k tomu, co tu vlastně ještě není, ale co se díky jeho pohotovosti teprve rodí. Nechává velký prostor náhodě, která spoluvytváří jeho estetiku.

Je svobodný a svobodu přeje i ostatním, odmítá svět okolo sebe komentovat. V jeho světě není pro hodnocení místo, kategorie dobro a zlo u něj ztrácí smysl. Tím se dostává až k prahu bezbřehosti.

Oproti tomu Petr Malina je až úzkostlivě posedlý přesností. Potřebuje věci mít přesně na svých místech, potřebuje přesný scénář. Výstava City time se dá vnímat jako jednotlivá políčka nedokončeného storybordu. On vlastně nemaluje, on zobrazuje. Jako by se zobrazováváním skutečnosti snažil věci a situace pojmenovávat a tím se zbavit úzkosti a strachu. U něj nemá náhoda místo. Náhoda je nekontrolovatelný chaos, který ho děsí. Potřebuje vytyčit bezpečnou zónu, v tomto případě hradby města. Přesto z jeho obrazů cítíme nejistotu a neklid. Jako by cena za bezpečný život byla samota a smutek. Bezděčně tak pojmenovává nemoc nás „civilizovaných“ - strach z džungle, svobodného, ale nebezpečného prostoru.

Zabili jsme v sobě nahou opici a nic jsme za to nezískali. Jen větší porci strachu a úzkosti.

sobota 27. června 2015

Zbyněk Sedlecký – Židle, stojan a model v bílé košili - galerie Vyšehrad

Jak už to někdy u názvů výstav bývá, je roztomile a záměrně zavádějící. Je celkem lhostejné, jestli na obrazech Zbyňka Sedleckého vidíme model, malíře, zahradníka nebo prodavačku, Figury ani prostředí nic konkrétního na obraze nedefinují. Spíš tušíme než vidíme prchavý okamžik, který se odehrál. Jako když někdo blýskne bleskem fotoaparátu a zachytí hru světel a stínů na povrchu věcí a lidí. Chybí jakákoliv hiearechie , všechno viděné má stejnou důležitost a zároveň srejnou pomíjivost.

Vzpomněl jsem si na předchozí Zbyňkovu výstavu v galerii NoD. Vystavil sérii obrazů, na kterých vévodila především architektura. Jen pro zajímavost, Zbyňkův otec je architekt.

Obrazy byly jakoby vystavěny. Jednotlivé plochy byly pomocí kvašové lehké malby rozpohybovány, takže statická architektura najednou nebyla statická. Zároveň se jednalo o plošnou malbu bez zbytečných vrstvených past. Obrazy spíš připomínaly mapy, plány.

Myslím, že si Zbyněk uvědomil, že podobný princip může uplatnit i pro jiné motivy, Takže obrazy na Vyšehradě sice odkazují k žánru figuralní malby v interiéru, ale stavba a struktura je tu na prvním místě. Jednotlivě pojednané plochy, se díky vnitřní energii osamostatňují a vytvářejí svébytnou realitu na skutečnosti nezávislou. Myslím si, že se Zbyněk Sedlecký už bez rekvizit typu židle, stojan a model obejde.

Sama realita nebo spíš její vizuální podoba není důležitá a je vlastně nezajímavá. Obraz nemusí a nemá napodobovat. Pokud už to natažené plátno má k něčemu sloužit, tak ke vzniku něčeho, co vlastně ve skutečnosti není. Otázka zní, kdy se fleky nanesené chlupatým klackem na plochu stávají obrazem?. Na to naštěstí není odpověď ani recept. Ale možná stačí zkoumat hranice možností a limitů nejen svých, ale i obrazu.. Nebát se a nepředstírat.

Tento text, je přesvědčivýn důkazem o tom, že každý nakonec řeší spíš svůj vlastní problém. Takže díky Zbyňku za inspiraci.

pátek 26. června 2015

Katarina Janečková Walche, Svetlana Fialová – Bears, catastrofes and other every day events - Nová galerie, Balbínova

Tak jsem se někde dočetl, že výstava je na hraně porna. Tak snad nebude tak zle. Jako člen zaniklé skupiny Přirození, jsem celkem otrlý. Myslím, že je dobré trochu poškádlit diváky provokací. Nejsem si ale jistý, zda sex ještě zabírá. Nebo jestli vůbec něco zabírá. Mě například víc provokuje a uráží sledování televize a kolikrát v hlavním vysílacím čase.

Obě autorky pracují s tělem, přesněji znázorňují tělo, i když ani to není přesné. Katarina Janečková Walche vystavuje malbu, řekněme svým způsobem žánrovou. Její malířský rukopis odpovídá její rozlobenosti. Malba je syrová. jakoby ve chvatu nahozené tahy hovnem. Pro mě nejlépe funguje v malých formátech, kdy se autorce daří pomocí několika tahy sdělit intimní zážitek. A tady začínám mít problém. Na jedné straně intimita a druhé straně demostrace na hraně vzteku. Je opravdový nebo je ironický a nebo jen škádlivý? Nevím, co jí ti mládenci zastupovaní medvídkem provedli. Medvídek většinou buď souloží nebo šmíruje nebo se mazlí. Byli slabí v posteli nebo byli prostě jen nablble slabošsky medvídkovití? Jsou ty vyzívavé akty s rozcapenými bobry autoportéty? Cítí se Katarina Welch jako nedoceněná domina nebo jako oběť sexualního zájmu či nezájmu? Nebo za tím nic konkrétně intimního není a je to jen podobenství věčném střetu pohlaví?

Možná bych tolik otázek nekladl, kdyby obrazy nebyly plně konkrétních rekvizit, interiérů , tělesných a jiných detailů a čím víc detailů, tak tím více přesnosti a čím více přesnosti tím více otázek proč a jak obraz číst Další věcí je, že pro muže bude vždycky složitější pochopit, proč některé dámy malují sex jako trauma.

Velkoformátové kresby Svetlany Fialové jsou sice plné detailů, ale neustálým vrstvením jejich význam potírá. Výsledkem je koberec s bohatým filigránským vzorem. No a pod tou estetikou se skrývají smutné oči rozpadajících se dívek s fialovým stínem. Řečeno slovy básníka. Kresby jsou působivé, zvládnuté, jen z nich na mě padá smutek Co jsme těm holkám proboha udělali.

Nakonec musím přece jen ocenit humor Katarivy Janečkové. Malý obrázek medvídka ve třídě,sedí za katedrou za sebou má tabuli s textem a drží si péro. Tak tromu rozumím, tam jsem se poznal.

1. pokus o pochopení: Humor. Říkal jsem si, že tam asi je. Nahá vyzívavá dívka s otevřenýma vnitřnostma a kolem krouží mlsní medvídci v koupelně,v přírodě, prostě leckde. No a medvídci jsou ve své prostotě jednoduší. Hahaha.

Řekl bych, že Svetlana není s věcí tak rychle hotova a do svého vnitřního světa mužský element připouští. Takže v jejích kresbách odshora dolů a zleva doprava nejdeme něco z mužského těla. O humor se ani nepokouší.

Sám sebe se ptám, proč tak dlouhý text. Jsem formální a vycházím ze svých osobních zkušeností, no a ty tady selhávají. Žene mě zvědavost. Jsem svědkem skutečné gender nasrání nebo jen její estetické formy?

archiv blogu