pavel šmíd

blog / 2016

pátek 18. listopadu 2016

Martin Krajc, Libido - Výstavní síň Mánes

Text k výstavě slibuje obrazy inspirované filmem noir, modernistickou architekturou a španělskou uměleckou tradicí. Bez ohledu na to, jak to bylo myšleno, tam z toho není ani stopa. Obrazy se prý vyznačují soustředěným výrazem, uvolněnou barevností a lehkostí provedení. S tím posledním lze beze zbytku souhlasit. Lehkost , až kluzkost se stává Krajcovým prokletím.

Některé obrazy jsou rozměrné, ale dohromady na nich nic není. O malbu moc nejde, spíš to jsou zvětšené kolorované kresby, které jen občas ozdobí autor malířským gestem, takovým trylkem v nudné sonátě. Umí rozpohybovat plochu, ale je to samoúčelné, protože chybí cíl. Barva je použita spíš instinktivně stylem mrsknu to tam, nějak to dopadne, něco to určitě udělá.

A ono to opravdu občas něco udělá. Navzdory tomu o experiment nejde, spíš o regulovanou náhodu. Je to na jistotu. Prostě se pomocí epidiaskopu nebo jiného zvětšováku něco nazvětšuje a pak to prokoloruje. Když to nestačí, tak se to pocáká. Převládá „varholovská“ kresba, pomocí které kombinuje různé motivy jako třeba žena, pes, hula- hula hup, Velázques apod. Výsledek je upovídané nic.

Zpět k textu, který je podepsán Karlem Srpem. Něco tu nesedí, protože v textu pisatel cituje a mluví o K. Srpovi v 3.osobě. Vzhledem k úrovni textu bych typoval, že ho Karel Srp nepsal. Ale můžu se mýlit, možná neměl svůj den.

V textu se dočteme, co všechno je v obrazech zakleto. Není toho málo – španělská kultura, svět modelek, svět zvířat, film Lolita atd. Pisatel popisuje, kde který obraz visí a podobně, dále zbytečně diváky informuje, že obrazy byly namalovány ve vysočanské Pragovce. A hlavně pěje chválu a popisuje co na obrazech není.

Vybírám z rozhovoru s K. Srpem: „...libido pokládá za pojem označujícím nejrůznější požitky, které přicházejí skrze smysly, z nichž nejdůležitější je pro mě zrak (opět přechod z 3.osoby do 1., nebo překlep). Mohou to být samozřejmě erotické sny nebo podněty, ale i sex, požitek z dobrého vína, z cestování, z návštěv muzeí a galerií, ze života.“

Rozhodně mu gratuluju k zrakové souloži, i to popíjejí očima bude k játrům určitě milosrdnější. Libido je prostě pro Martina Krajce všechno, co ho fyzicky uspokojuje a dělá mu dobře. Pak je škoda, že to víc nerozjede, je to nějak vizuálně chudé. Já bych rozhodně pipinama a jitrnicema na obrazech nešetřil.

pondělí 31. října 2016

Markéta Vaňková – Pravděpodobně na poli, Plato Ostrava

Markéta Vaňková je typické dítě 90.let. Byly to roky plné opojení z nově nabyté svobody, léta divokých možností a snů, kdy nic nemělo pevné hranice ani limity. Vymezovali jsme se vůči minulosti ,doba před rokem 90 byla pro nás bez kvalit a zbytečná. Potřeba nového pohledu na cokoliv přebíjela tradici, která se zdála mrtvá. Svoboda byla nejvyšší metou a nic ji nesmělo umrtvit, ani kázeň, soustředěnost a odpovědnost. Hledání a objevování bylo důležitější než vědomí souvislostí a vazeb. Malovat obraz nebo sochat sochu tradičními prostředky nebylo dostatečně “cool“ a ani “ in“.

Pro Markétu Vaňkovou platí, že její nedostatky jsou zároveň jejími klady. Její tvorba postrádá ucelenost, soustředěnost a důslednost. Bez mrknutí oka přejde o jednoho tématu k druhému, aniž bychom měli pocit, že to předchozí plně zpracovala. Svoboda výrazu, svoboda myšlení je jí nade vším a především osobní svoboda.

Výsledkem je tekuté přelévání jednoho do druhého. Přesto její dílo působí sevřeně, všechno spolu prapodivně komunikuje. Je přesvědčivá, i když jsou její práce vším a zároveň ničím. Žádný z artefaktů vlastně není objevný, ani vizuálně charakteristický, aby byl typově rozpoznatelný od jiného díla jiného umělce. Markéta může být kdykoliv kýmkoliv. Její formální vizuální jazyk je různorodý. Jako dítě z dobré výtvarnické rodiny si dává pozor na estetiku, i když spíš v tom smyslu, že banalizuje estetiku a estetizuje banalitu. Je na naší svobodné volbě, na jaký typ hry přistoupíme.

Výstava působí jako střípky rozbitého zrcadla, které už nikdo nikdy neslepí. Fazety blyštivé mozaiky umožňují vidět věci v jiné, nalomené realitě a kráse. S Markétou Vaňkovou můžete snít o svobodě se všemi jejími následky, kterou autorka nabízí a garantuje celou svou bytostí. Markéta Vaňková nemá potřebu být součástí uměleckého establishmentu. Nechce být nikým a ničím svazována, označována a zařazována. A tak, bez upocených ambic, stojí tak trochu mimo a odtud tiše s chápavým úsměvem pozoruje svět.

pondělí 31. října 2016

Adam Kašpar – DIV DIV, Nová galerie Praha

Adam Kašpar je bezesporu talentovaný a zručný malíř. Jeho obrazy jsou malovány suverénně a sugestivně. Něčím připomínají krajiny 19.století, konkrétně Caspara Davida Friedricha. Snad touhou po realismu a hledání emocionality a možná i nové spirituality.

Autor píše: „To, co vidím je pouze povrch, jakýsi odlitek duchovní platformy....“. Obraz je slupka , jen povrch a je na malíři, aby z něj vydoloval něco víc než tahy štětce na omezené ploše. A k tomu pouhá řemeslná zručnost nestačí. Je nutné aby se malíř jasně intelektuálně vymezil vůči svým předlohám a inspiračním vzorům. Čím vlastně jeho obrazy mají být, v jakém vztahu jsou ke krajinářským školám minulosti, v jakém k médiu fotografie a nebo filmu. to spoléhá jako na neměnnou jistotu, může se mu brzy stát, že z jistoty se stane otročina a z něj pouhý výrobce zdařilých obrázků. Byla by to škoda.

Jeho mentor Martin Mainer zdůrazňuje, že namalovat obraz krajiny, její výřez tak, aby měl divák pocit logiky a řádu, je malířským rébusem, který Adam Kašpar řeší. Trochu kacířsky si myslím, že leccos v tomto už za ta léta krajinomalby bylo vyřešeno. Kašpar v dobrém navazuje na zkušenosti starých mistrů. Na rozdíl od nich taky používá fotografii, což není nic podivného ani zavrženíhodného, čistě v plenéru se takto technicky náročně malovat nedá. Navíc ve fotografii může najít další inspirační zdroj.

Jeho „vyšívací technika“ ale začíná být občas samoúčelná. Obraz kresebně a barevně rozvrhne a pak ho zaplní detaily, a to by v tom byl čert, aby iluze nefungovala. Pokud tomu jednoduchému schematu nepodlehne, dosahuje nečekaných výsledků, např. v obraze Engelswand velmi dobře funguje střídmá barevnost s pastózní malbou, malé formáty minerálů (Amfibalit, Fylit) překvapují barevností a sevřeností. Rozhodně dokáže invenčně pracovat. Možná stačí aby nespěchal a nepodléhal zbytečným tlakům,

Vystavených obrazů je hodně, až moc a ne vždy A.K. něco malířsky, prostorově, světelně nebo barevně řeší. Některé obrazy jsou malovány tak trochu „ do počtu“, a tak se občas blíží zdařilým padělkům obrazů 19.stol.v lepším případě a v horším případě kýčovitým krajinkám do každé rodiny. To je bohužel daň za zručnost, která se bez vnitřního klidu a pevnějšího intelektuálního zakotvení může lehce přerůst v pouhou manýru.

To, že Adam Kašpar umí vnímat krajinu a že ji umí přesvědčivě převést na plátno není určitě málo, ale pokud se na to spoléhá jako na neměnnou jistotu, může se mu brzy stát, že z jistoty se stane otročina a z něj pouhý výrobce zdařilých obrázků. Byla by to škoda.

středa 12. října 2016

Petr Nikl – Pijavice, Galerie Václava Špály, Praha

Autor je šoumen s nespoutanou představivostí. Miluje publikum, chce a umí komunikovat . Přes procesy pracující s nahodilostí (neplést s náhodou)se mu daří otvírat divákovu představivost.

Na výstavě ve Špálovce představuje 2 polohy své tvorby, pokud nepočítám několik barevných litografií. Ve velkoformátových kresbách vytvořených pomocí mechanických strojků a hraček navazuje na práce, které vystavil loni ve Ville Pelé (Švábení). Pak jsou tu „pijavice“, velké akvarely využívající přirozenou savost rýžového papíru a specifických kvalit klasické tuše.

V obou případech je umělec fascinován procesem, který se před ním díky fyzikálním zákonům odehrává. Vznik skvrny – stopy lze ovlivnit jen velmi nepatrně. Amorfní tvary připomínají leccos, prarybu, červa, mužský šourek nebo nic. V případě hry se strojky už autor režíruje více. Celou galerii pojal jako akvárium, kde si jako podivín v přímém přenosu hraje se strojky, tušemi a pigmenty. Je to přitažlivé, je to magické.

Petr Nikl divadlu rozumí. Jeho akce jsou velmi vděčné, oblíbené a v jistém smyslu osvobodivé. Divákovi se vlastně může zdát, že umění stojí na jakési lehkosti a dětské nekomplikovanosti . Kromě toho, kdo si hraje, nezlobí. V Niklovi bylo vždycky něco čistého a bezelstného, zároveň taky nechuť dospět. Jeho hravost se dostává na hranici infantility. Nechce štětec, protože by mu překážel. Možná taky proto, že malba má schopnost vás prozradit, vaše myšlenky vaše pocity. Taky se tomu dá rozumět i tak, že odevzdává velkou část zodpovědnosti za zrod díla anonymním procesům. Není přímým autorem, nemůže tedy nic pokazit. Nechce nic tvrdit, nechce nic vnucovat, o něčem přesvědčovat a taky nic garantovat.

Vlastně to působí legračně. Na obloze pluje těžký mrak, blíží se bouře a Péťa Nikl natahuje klíček mechanického kuřátka. Je to vlastně silný obraz a možná o ten umělci jde a všechno to, co pracně popisuju, je důkazem jeho nadhledu a vědomí, že s „velkým“ světem stejně nic nezmůžeme. Je to moudrost co přivádí Petra Nikla k úžasu věčně překvapovaného dítěte a nebo únik od reality a nechuť řešit problémy dospělých?

středa 12. října 2016

Margita Titlová Ylovsky – Zasaď se do pole, Topičův klub, Praha

V předchozím textu jsem zmínil schopnost malby nebo kresby odhalit autorovo rozpoložení, emoce apod. Tak jako každý z nás má svůj nezaměnitelný pohyb těla, který se pochopitelně věkem mění, tak vaše ruka a její finální gesto je zakončením vašeho tělesného a intelektuálního procesu, který se v každé sekundě odehrává a je jedno, jestli zrovna držíte pero, tužku nebo štětec.

Výstava Margity Titlové v Topičově klubu je úsporná až asketická. Převažuje bílá a černá, kresby červeným fixem , svatební šaty a poněkud upovídaný objekt. Autorka vládne širokými razantními tahy, ale tato gesta působí destruktivně. Svatební šaty poškozené texty milostných básní, vyznívají jako výčitka.

Rozměrná plátna jsou zraňována tekoucí a stříkající černou barvou. Energie gest malby se stále soustřeďuje dovnitř, do středu , nevychází ven a kumuluje se s destruktivní hrozbou uvnitř obrazu. To platí i pro drobné červené kresby, které byly vytvářeny potmě. Neustále obkružují neuralgické body. Názvy nad kresbami jsou různé, někdy neutrální, někdy „ všeříkající“, lze z nich cítit zklamání a smutek.

V textu je zmínka o hlíně s pomocí které dílo vznikalo. Na výstavě samotné to není moc znát. Sama umělkyně přiznává, že o přírodu jí nešlo. Hledala spíš zemitost a hlína ji dodávala potřebnou energii. Dost možná i vztek.

neděle 25. září 2016

Dalibor David – Dnes zůstanu doma, galerie Vyšehrad, Praha

„Nic není na svém místě, ale všechno je, jak má být“. Kurátor P.Vaňous se upřimně snaží v textu katalogu zprostředkovat dílo Dalibora Davida a pomáhá si kdečím. Začíná to tematizováním interního vztahu umělce k předmětům (fetišista?), následuje úvaha o problematice odívání a chápání oděvu jako druhé kůže, hledání kořenů k figuře. Tělesnost se údajně u autora stává průvodcem po světě jevů atd.

Někdy se trefí, někdy ne, ale v houštině slov občas zaniká jejich smysl.

Obrazy D. Davida jsou prostě obrazy. Jsou obráceny do sebe, tvoří uzavřené světy s vnitřními pravidly. Neexpandují do prostoru, nechtějí ho ovládnout, nepřinášejí „poselství“, příběh, vizuální nápodobu. Každé jednotlivé plátno představuje vlastní vesmír, je autonomní a nepotřebuje dovysvětlování následujícím obrazem. Takže tzv. cykly jsou pro D. Davida zbytečně rafinované. Snaží se jim vyhnout, jsou pro něj artistní a samoúčelné. Obratnost jako nepřítel.

Co je vlastně „malířská zručnost“? Schopnost přesvědčivě barevnými fleky ošálit oko a zprostředkovat iluzi? Nebo je to o rychlosti, někdo něco natře (namaluje) dřív než druhý? Nebo je to schopnost být pozorný a zasáhnout ve správný čas ve správném místě?

U obrazů Košilka a Ramínko, jsem si vzpomněl na své téze, že obraz má kostru - téma na které se nabaluje maso – malba nebo věšák na který se navěšují barevné fleky. U Dalibora tohle neplatí, nejen proto, že je to na něj příliš spekulativní, ale hlavně, že u něj téma a malba přicházejí spolu. Pokud už zvolí téma, tak neutrální. Něco jednoduchého , co nic zbytečně neasocijuje.

Takže bunda, lampa,pilulka, dívka se psem, vana, gauč, ležící, cvičící, to jsou všechno prvopočátky obrazů. Nic víc, nic míň. Hledat něco víc, je zbytečné. Důležitější je Davidova analytická schopnost něco rozpárat a pak to sešít do nového, přesnějšího tvaru. Snaží se vyhnout jednoznačném významu tak, jako kormidelník lodi, který proplouvá mezi Skyllou a Chabrydou, musí udržet směr, rovnováhu, jinak ztroskotá. Jakmile se stane vana vanou, bunda bundou, není tajemství, není obraz.

Je to jako umění románu, o kterém ve svých esejích píše Kundera. Román a podle mě i obraz přicházejí o svou pravdivost v momentě, kdy jim dáváme příběhovou strukturu, pointu, něco co běžně používáme, když se snažíme vyprávět vtip nebo nějakou příhodu, tedy cokoliv očekávatelného. Srozumitelnost v tomto případě zplošťuje složitost světa v banální historku. Vana nutně nemusí znamenat prázdný prostor a gauč místo k odpočinku. Vyhnout se předem daných významům nás víc přibližuje skutečnosti, která je podobně nejednoznačná.

Malba D.Davida nemá ilustrační ani iluzivní povinnost. O to složitější je její struktura. Nevede přímočaře, nic nepředstírá. Přiznává tahy štětce,vrstvy malby přes sebe, vrstvení hmoty, vrstvení času. Brutalita i něha , velké porozumění pro energii celého obrazu. Připomíná střelce mířícího do terče, který je schovaný ve sklepě.

Tak takhle to končí, když se pisatel dostane do zajetí vlastních slov a narcistního obdivu, k vlastním myšlenkám. Ještě chvíli a Dalibor David by se z mého textu zcela vytratil.

neděle 25. září 2016

Soutěžení

Potkal jsem kamaráda, o kterém jsem věděl, že byl nominován na Cenu Magnesia litera. Ptám se, jak dopadl a on, že nic, a otráveně připustil, že i když na to byl připraven a očekával to, přece jen ho neúspěch nemile zaskočil. Jen ho uklidnilo, že nebyl otrávený sám, nominováni byli čtyři a vítěz byl jeden. Ještě dva na tom byli podobně jako on.

To znamená,čistě aritmeticky, že v sále seděly tři čtvrtiny neúspěšných nominantů se zamrzlými úsměvy, plácaly uznale rukama a v duchu přemýšlely, jak někde uplatnit připravenou děkovnou řeč.

Až příště uvidíte předávání Oskarů nebo jiných cen, tak vězte, že ty ztuhlé ksichty většiny celebrit nejsou od zácpy, ale od neúspěchu. Měl jsem za to, že jedním ze znaků dospělosti je rezignace na klukovské soutěžení a hecování. Nebo přesněji, zralý dospělý jedinec nepotřebuje k pěstování svého ega nutně vítězství.

Jenomže, to by nesměly existovat konkurzy, tendry, výběrová řízení, soutěže královen a králů krásy, klání ve vaření a pojídání, ceny za umění a za eko a za chytrou hlavu atd. atd. Touha udělovat ceny se zdá silnějš, než důvody, proč je udělovat. U sportu by to člověk čekal, tam je soupeření podstatou a nutností, bez toho postrádá smysl. Ale nač jsou ceny sportovec roku, atlet roku a fotbalista a proč ne šachista. A vlastně proč neudělat ankety pro všechny profese? Existuje učitel roku a manažer roku, navrhuji bezdomovec roku, popřípadě nejkrásnější bezdomovec-kyně roku.

Nikdo si ale neuvědomuje nedozírné následky těchto soutěží. Nominovaných je prostě vždycky víc, než těch oceněných. Tím roste ve společnosti počet frustrovaných a nedoceněných jedinců se zbytečně připravenou děkovnou řečí, kteří byli svému úspěchu tak blízko a všechno hovořilo v jejich prospěch. Každý sociolog ví, jak nebezpečná dokáže být masa přinasraných ztroskotanců.

Přitom existují řešení. Jedno z nich by mohlo být, že vítěz by obdržel čestné uznání nebo diplom a ostatní zájezd nebo zajímavou sumu. Nebo ještě lépe, vítěz by nedostal nic, naopak, odcházel by s hanbou, protože využil svých osobních kvalit a dispozic k vítězství. Tím znevýhodnil soupeře, který se musí právem cítít diskriminován.

Zcela neotřelé řešení našla Galerie kritiků v Praze. Vítěz soutěže Mladá malba s přesahem dostane jako jednu z cen možnost (tedy spíš nutnost) darovat kurátorce Vlastě Čihákové Noshiro vlastní obraz. Soutěžící už na začátku bojují o čestná druhá a následující místa, aby je to štěstí vyhrát náhodou nepotkalo. Taky přispěju svou troškou do mlýna. Už mám vymyšlené nové stupně vítězů. Měly by tvar hranatého U a vítěz by stál potupně nejníž uprostřed .

středa 31. srpna 2016

Kde domov můj

Taky máte někdy dojem, že se vám už od rána šklebí svět do ksichtu? Jedu tramvají a proti mně se vynoří obrovský bilboard s nápisem "Kde domov můj", vedle něj výřez z Muchovy Slovanské epopeje a zrovna ten hodně divnej. Dvě bezpohlavní bytosti s vytřeštěnýma očima zírají a patrně postrádají domov. Moje tchyně doktorka by řekla, že mají evidentní problémy se štítnou žlázou. Vedle je ještě dodatek - epopej v Praze. Čí epopej? Snad Muchova, ale tady v Praze je už cca 3 roky. Možná máme mít pocit, že se neustále vytrácí domovina a je potřeba ji neustále hledat. Když se mi následně v paměti vybaví ty zoufalé oči, tak jsem odhodlán se ihned pustit do pátrání.

Jenže hned na začátku narazím na to přivlastňovací zájmeno - můj. Domov můj, tedy ne můj - čtenáře, ale jeho - pisatele. Kdosi hledá domov, svůj domov. Nic proti tomu, ale, kdyby se hledal náš domov, tak by bylo lepší oslovit čtenáře sloganem „Kde domov tvůj“ . Ale aby nebyl sobecký,doporučil bych mu hledat kromě svého domova taky domov jeho, její ,jejich apod. Vůbec je zvláštní, že Čeči při každém poslechu hymny hledají domov, asi se pořád necítí v centru Evropy tak úplně jistě.

Podobný problém jsem měl , když na mě na přestupu na tramvajové zastávce vykoukla pohyblivá reklama s prošedivělým Jágrem s textem - "Náš poklad". Na ruce měl hodinky, tak asi jde o ty hodinky, řekl jsem si. Jakože abychom si je měli chuť koupit. Jenomže jestli se jedná o poklad, který je náš, to znamená všech, prezidenta i souseda, nevím, proč bych investoval do něčeho, o co se budu neustále dělit a co mně taky může být odebráno. V této zemi se to děje periodicky. Rozhodně si nekoupím drahocennost, o které dopředu vím, že ji budu muset třeba půjčovat na víkendy.

Ale ještě je možnost, že se jedná o osobu samotného Jaromíra Jágra, který souhlasil, aby se stal naším, nebo spíš jejich, pokladem, protože já mám jiné priority. Zalíbila se mi představa toho našeho, vašeho, prostě národního klenotu. Jak se v té naší klenotnici mačkají vedle svatováclavských korunovačních klenotů, olomouckých syrečků a receptu na svíčkovou kladrubský hřebec s naším (respektive vaším) Jardou.

Pak jsem si otevřel noviny a tam mi radní Dolínek sdělil, že nynější změny v jízdním řádu pražských tramvají vychází vstříc požadavkům občanů. Jinými slovy, magistrát vyslyšel občany a ušil jim řád na míru, prý „trvale“. A zase, které občany, mě rozhodně ne. Nikomu jsem nic nesděloval, ačkoliv taky mám občas k MHD výhrady. Asi byli agilnější občané, kteří se se svými výhradami úřadům svěřili. Možná, kdybych věděl, že se bude jednat nově o něčem tak důležitém, jako je městská doprava, tak bych taky přispěl nějakou myšlenkou. Smůla, přednost byla dána jiným pražanům a jejich představám.Tak je zase potřeba zvyknout si a přizpůsobit se.

Bylo by ale spravedlivé, aby ta část občanů, kterým se teď vyhovělo, která předtím údajně trpěla a bude se chvíli jezdit podle jejich představ, byla zaregistrována, aby byly zaznamenány jejich nacionále a příště, až se zase udělá „trvalá“ změna bylo vyhověno těm občanům, kteří tentokrát drželi hubu a krok.

A tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Měl jsem ještě v zásobě bilboard AMADEUS LIVE, ale už bych se opakoval, byl zbytečně škodolibý a působil zahořkle. Nechám na laskavém čtenáři, ať si sám dosadí, co asi bude v tomto případě“ live“.

Celý tento text měl být původně jen předmluvou k povídání o úžasné výstavě Daniela Balabána v Ostravě v Domě umění, kterou jsem stihl shlédnout na poslední chvíli. Ale protože výstava už skončila a protože o dobrých věcech se mi píše těžce, tak jsem ty dva listy hustě popsaného papíru s pozitivním obsahem hodil do koše.

pondělí 11. července 2016

Karel Balcar - Spending eternity, Galerie Václava Špály

Text Jana Kříže celkem přesně, byť nechtěně popisuje problém malby Karla Balcara. Jde o zajetí v tzv. tradiční klasické malbě a v osobní mytologii. Legenda o provozu ateliéru Zdeňka Berana už dávno žije vlastním životem. Jeho absolventi se měli původně soustřeďovat na studium klasických technik a pak pokračovat na restaurátorské škole. Ale ukázalo se, že tento způsob vizuální malby může být atraktivní sám o sobě a nutno zmínit, že školením tzv. klasické malby prošlo několik současných respektovaných malířů.

Není důvod zpochybňovat zručnost Karla Balcara. Svou techniku piluje od akademie, bezesporu ji ovládá a není nic, co by ho v tomto smyslu znejistilo. Perfektní výkon pro něj znamená perfektní výsledek. Ve Špálovce nám dokonce nechá nahlédnout do své malířské kuchyně. Na pár nedokončených obrazech můžeme sledovat manuál technických postupů. Výsledkem není pouhá iluzivní malba, autor se spíš blíží k zvláštní směsici dávného manýrismu a osobní, místy až narcistní stylizaci. Křížem zmiňovaná dekadence je jen označením Balcarovy sebestřednosti, která míří k jeho ukazováčku, prsnímu svalu, lesku na nehtu a bradavce. Čím je jí méně, tím lépe, proto se mi líbily malé obrazy s jednoduchým motivem květin nebo portrétu s levitujícími perlami.

Karel Balcar si svou malířskou cestu zřetelně nastavil, nevidí důvod proč ji měnit, nevidí důvod proč být v malbě překvapován a tudíž ani nemůže překvapit. Chce udivit svou řemeslnou dokonalostí, položit diváka na lopatky, a to se mu daří a zdá se, že mu to i stačí.

Divák se přes nazelenalé sklo dívá do soukromého akvária, kde se dějí nezvyklé věci, kterým vlastně netřeba rozumět, protože patří do jiného světa, se kterým se dá jen těžko indetifikovat.

Díky Karlovi se opět daří vytvářet dojem, že umění je něco esoterního. Buď se někde vznáší nebo temně bublá, ale hlavně nemá s běžným životem nic společného.

pondělí 11. července 2016

Tomáš Svoboda – byl jsem pozván na premiéru jeho filmu

Tomáš Svoboda původně studoval malbu u prof. Sopka. Povrchně řečeno,docela se mu tam dařilo, našel určitou estetiku, ale nenašel důvod, proč tímto způsobem dál pracovat a uvažovat. Obraz opustil a začal hledat jiné vyjadřovací prostředky, které by byly pro něj použitelnější a nezatížené tradicí. Nezajímají ho složitá osidla obrazových struktur, touží po zřetelnosti. Chce klást jednoduché otázky, ovšem ne proto, že by toužil po jednoduchých odpovědích.

Není tajemstvím, že Tomáš pracuje mimo jiné jako filmový architekt, takže má zkušenost z tohoto podivného světa, který balancuje na hranici vizionářství a hoštaplérství , jehož cílem je (mimo jiné) plnit kolektivní sny.

Hledá struktury a osnovy, na které se nabaluje vizuál filmu. Ten sice dělá film filmem, ale zároveň ho znevěrodňuje. Začal preparovat filmový pás. Už ve svých předchozích pracech se snažil rozleptat např. strukturu manželského rozhovoru, přesněji hádky. Rozložením na prvočinitele a odložením emocí, odhalil základní kostru příběhu, kterým i manželské drama vlastně je.

Podobně pracoval s filmem a vytvořil tzv. preparáty, tedy samostatné sekvence, které mají DNA konkrétního filmu, ale nejsou na něm závislé. Chirurgicky je oddělil od celku a s pobavením pozoroval jejich nezávislost a jistou rozvratnost. Na jedné straně se dají se číst jako uzavřené krátké skeče nezávislé na autorech na druhé straně jejich pomocí vznikají a nebo zanikají iluze o filmu, jako o „pravdivém“ příběhu. Umělec se tak snaží demaskovat film a zproblematizovat jeho autenticitu a poukazuje na rozpor, který nastavá pokud film začneme srovnávat se skutečným životem.

Podařilo se najít prostředky a Tomáš Svoboda dostal možnost vytvořit celovečerní film. Jeho film je spíš koláž zmiňovaných preparátů, hraných sekvencí a doslovně položených otázek, které brousí do sociologie, politoligie a propagandy atp.

Vlastně toho všeho je až moc, aby to unesla hodina a něco a aby z toho nebyl jen eintopf plný pochybností. Totiž podrobit film nemilosrdné analýze, odhalit jeho slabiny, nelogičnosti, tendenčnosti filmovými prostředky, připomíná zkoumání stínů baterkou.

Film ve výsledku nestojí na iluzi, jak by se na první pohled zdálo, tak jako divadlo nestojí na předstírání pocitů figurantů – herců. V obou případech je přítomná touha přesvědčivě strukturálně zpracovat do časově omezeného prostoru sdílenou zkušenost a nebo soukromý příběh, o kterém se zdá, že za to stojí.

Film T. Svobody měl spoustu vtipných a překvapivých momentů, což je ale to poslední, co by asi T.Svoboda rád slyšel. Jeho ambice jsou přece jen vyšší. Rozhodně má můj obdiv, nebojí se riskovat a červený koberec mu je naprosto ukradený.

pondělí 11. července 2016

Robert Šalanda - Pasivní pachatel, galerie Futura

Text Kariny Kottové vypadá jako by ho psal sám autor. Je jako rozbité zrcadlo. Příběh není, jsou jen fazety mnohostranu, který se natáčí ke světlu bez logiky a smyslu. Je bez pointy, tak jako život, ten taky žádnou pointu nemá.

Výstava R.Šalandy dost připomíná grafický design. Jenomže design je, když užitečné věci vypadají dobře nebo když se nesmysly stanou užitečnými, popř. neužitečné věci dostanou funkci. Ani jedno na Roberta nesedí. Sucharská forma bez „špíny barvy“ a viditelného osobního zásahu je jen způsob jak se dostat k razanci piktogramu,výstražné barvě a vůbec širší sdělnosti.

Jeho prostorové panely připomínají listy knihy, která postrádá danná pravidla. Místo písma znaky, místo odstavců oddělené barevné plochy. Šalanda dokáže vyrobit znak z čeholiv, třeba i z profilu klíčů nebo tančících nohou. Důležitá je jejich nekonečná rotace. Tím, že artefakty nejsou malovány , ale spíš vyrobeny, tak se tyto znaky vrací v nekonečných variacích a možnostech. Jsou to vlastně partitury bez přesně daných not a intervalů a jen naše imaginace určí jasnou „melodii“.

Celá Robertova výstava je esteticky dokonalá i s tím vtípkem s manžetou, pod kterou jsou schované listy papíru ( je tam seznam lidí, asi těch co přišli na vernisáž). Každá dokonalost mrazí, přistihl jsem se (Búh mě netrestej), že bych docela ocenil hovno na podlaze. Bylo by to mimo koncept, ale bylo by to lidštější.

pondělí 11. července 2016

Tetování

S létem přibývají odhalená těla a možnost kouknout, jaká jsou. Kérky nejsou nic nového, ale přesto s přibývajícím věkěm a vědomím vlastní tělěsné ochablosti, která se jednou dotkne všech, jsem začal přemýšlet, co lidi vede k nevratným rozhodnutím typu obrázku na těle.

Tetování je prastatrá technika krášlení a je jich ještě mnohem víc, třeba také zjizvování apod. Všechno to mělo většinou společenské funkce, spojovalo se to s rituály jako je např. dospívaní nebo přijetí do kmene, manželství apod. Kérka je ještě proti obřízce, vyražení předního zubu nebo zplošťování lebky celkem legrace.

Ne že by “civilizovaní“ Evropani neznali něco podobného, např. korzety, vysoké podpatky,manžety a škrobené límečky, no jasně nic drastického. Pracovalo se s účecem, vousy, nehty, šminkama se maloval nový obličej na obličej a to nejen u dam. Co ale nechápu, kde se najednou vzala obliba krášlit tělo něčím doživotně trvalým.

Vůbec mě nezajímá estetika tetování, podléhá módě jako cokoliv. Samo tetování je módním trendem, vznikají salóny a celý průmysl, jak se na kapitalismus sluší a patří. Proto je mi divné, že samotní producenti tetování nedoporučují zákazníkům, aby si nechali těla jen pomalovat, v naději na další kšeft. I ten výrobce mobilů musí hledat nové a nové možnosti, jak prodat tu pitomou krabičku, pomocí které se mělo původně jen telefonovat. Tělo je prostě jen jedno, a i když budeme tloustnout, jednoho dne prostě nebude na těle na tetování místo.

Co v tom tedy je, mít něco na věky. Všechno okolo nás letí šíleným tempem kupředu, dnešní vymoženost má už zakletou zítřejší nepoužitelnost. Hodnota věcí je efemerní, pořizovací cena, klesá už při nákupu. Takže je to asi vnímámí našeho těla, našeho soukromého bohatství, které můžeme pozorovat ve vaně nebo ve sprše. Dívat se, jak se roztéká a nebo naopak zpevňuje. Někdy jsem rád nahý, s tetováním jsem už vždycky tak trochu oblečený.

Možná je v tom víra, že se nezměníme a nezestárneme a toto zjizvení má být smlouvou s přírodou, že co budu moci, tak stáří nedopustím.

Přitom těch jizev a stop času na svém těle se každý dočká zadarmo. Mít je rád je úkol, kterému se nikdo nevyhne.

pátek 13. května 2016

GASK - Kutná hora - 5 výstav

Všechno co píšu je neaktuální. Výstavy skončily v den mé návštěvy. Přesto mně to nedá něco nenapsat.

Těšba

Občas všechno ztěžkne. Všichni vypadají, že mají zácpu,vážné pohyby, vážné myšlenky. Svět umění se jeví, jako svět institucí, všechno musí mít své místo, všechno někam patří.

Tak z toho mě vyvedl Erik Sikora a jeho video Těšba. Když jsem pak následně procházel jednotlivé výstavy, nemohl jsem si pomoct. stále jsem byl na pokraji smíchu.Vzpomněl jsem si na Johanesse Meese, kterak hřímal loni v létě ve Veletržním paláci. Fakoval svou matku, svět a sebe a vůbec hrál roli rozzlobeného mesiášského kazatele. Eric Sikora subtilnějšími prostředky, přesto vášnivě a zasvěceně učil své případné ovečky schopnostem těšení, tedy dovednosti, která je přímo na opačnénm pólu „strašby“ německého umělce. Věřím, že jím zdárně vedená těšba by měla schopnost zničit i Islámský stát.

Pavel Brázda – džůmelec

Dalším jazykovým vynálezem E.Sikory je slovo džůmelec, kterým nahradil nemastně neslaně znějící slovo umělec. I já jsem měl najednou na jazyku chuť pomerančového džusu a v uších džez. Dokonale mně to označení sedí na Pavla Brázdu.

Toho vyhodili v 50. letech z Akademie výtvarných umění a obávám se, že by ho vyhodili i dnes. Je jedinečný, hravý, snový, děsivý, ale taky vtipný a láskyplný. Umí balancovat na hranách kýče a extrémních emocí, aniž by přepadl do bahna líbivosti nebo bolestínskosti. Zvládá numiciézní staromistrovskou malbu.ale i plošné plakátově rozvržené obrazy. Vkládá do nich šperkařsky zpracované objekty a vůbec, suverénně si pohrává s rozdílnými materiály.

Proto mě překvapilo, že v posledních letech preferuje digitální tisk. Obrazy tak díky absenci rukodělnosti trochu zplacatily. Nápadů má ale stále dost. V každém případě podobně jako jiný džůmelec Jiří Surůvka má dar rozkopnout dveře, rozsvítit a rozesmát.

Alena Kučerová

Velmi, velmi komorní výstava. Asi abychom se neumlátili smíchy. Grafiky byly instalovány v potemělém labyrintu a škoda, že jich nebylo víc. Nabízí se logické vysvětlení, denní světlo grafikám nesvědčí. Jenomže grafiky Dalibora Smutného byly vystaveny hned vedle v chodbě s přímým denním světlem. Sdílím úctu k autorce, ale nemyslím si, že by tohle mramorování ocenila. Mikrobříběh střet kombajnu – stroje s polem a přírodou – má v sobě kromě nadčasovosti i humor.

Dalibor Smutný

Jak se dělá mezzotinta? Představte si hladký leský povrch plechu a představte si nástroj - skoblinu, to je houpačka podobná obloukovému noži, je pro jednu ruku a není to nůž, ale soustava hrotů. A těmi se vrtí den co den po té lesklé ploše za účelem vytvořit hrubou dsrnou strukturu. Ta hrubá drsná struktura je tma. Z té tmy se pomocí hladítek vytváří světlo.

Až dva měsíce dělá Dalibor Smutný trpělivě skoblinou tmu. Tma najednou není nebezpečným, neznámým prostorem, ale místem, kde paprsek světla může začít odhalovat skrytou realitu. Uhlazuje nástrojem ježatý povrch plechu a zároveň osvětlujete povrchy věcí. Pod prsty z nicoty vzniká křehký svět padajících vloček, květů, geometrie a pocitu nekonečnosti času. Totéž dokáže i v malbě, jemné přechody robustním gestem. Svět ticha, kde i pohyb muších křídel dělá kravál.

Igor Grimich

Myslím, že je na rozcestí, které k jeho věku patří. Je malířsky zdatný a při síle, ale neví, kam svou sílu napřít. Maluje něco mezi velkoměstskou architekturou a futurologickou vizí. Možná není důležité, jestli jde o pocit odcizení, nebo okouzlení. Obrazy jsou podle mě zbytečně doslovné. Otvory v obraze = výkopy = otvory ve střevech města = odhalování struktur atd.

Ve výsledku maluje jen dekl, když se odkryje, tak je pod ním jen literatura. Něco jako cimrmanovský absolutní rým – naše staré hodiny bijí 4 hodiny. Význam se zacyklí sám do sebe a dál už nejde. Je to talentovaný tvůrce, kterému touha sdělovat "důležité věci" trochu překáží.

Jaroslav Valečka

J. Valečka je produktem ignoranství některých současných kritiků a kunsthistoriků, kteří nerozeznají blbost od kvality. Jejich pravomoci a možnosti jsou přitom nezměrné a Jaroslav Valečka se stal obětí jejich nekompetentnosti. A my s ním.

Celé roky dělá to samé a nikdo není schopen fundově rozebrat jeho falešně romantizující svět, který je navíc řemeslně slaboduchý. Všechny ty zabíjačky, morany, oběšenci a procesí. Přesně to odpovídá Kunderově popisu sentimentu. Je to ta pověstná druhá slza. Autor se vůbec nesnaží pochopit Sudety a její krajinu jako historický nebo osobní fenomém. Je to jen jakásí neutrální trampolína, která mu umožňuje vytvořit iluzi, že se zabývá něčím důležitým a zajímavým. Dojímá se nad svým vlastním pojetím fenoménu, který je rozhodně složitější a nezaslouží si být zaklet prostoduchou vizualitou.

Píšu to nerad, ale to už se vážně nedalo vydržet.

pátek 8. dubna 2016

Splendid isolation - Villa Pellé, Praha - ŠtěpánVrbický, Tomáš Smetana, Jiří Šťourač

Bylo to zvláštní setkání. Výstava tří, ale jakoby z jednoho kusu. Většinou pastelky, tušky, pera. Tenké stopy tenkých nástrojů, měkké, ale i ostré.Velikosti obrazů různé, malé i velké. Tři solitéři , kteří svá díla vytvářejí s trpělivostí a láskou.

Zátiší, konečně zase tomu slovu rozumím. I když byla na obraze figura, tak byla tichá, jako ten hrnec na plotně, který byl sice robustní, ale díky světlu nehmotný.

U Jiřího Šťourače jako jediného převládaly malby, ale díky vnitřní kázni se od kreseb jeho kolegů moc nelišily. Figury na jeho obrazech žijí v tichém očekávání v promyšlené barevné kompozici. Prostorové hříčky Tomáše Smetany by byly samy o sobě samoúčelné, ale tou otrockou řemeslností se daří efemérní pomíjívé zrcadlové efekty jednou provždy přišpendlit na papír.

Nejvíc mě překvapila práce Štěpáná Vrbického. Čaruje se světlem, předměty se na jeho zátiších mění v různě barevné stíny. Jakoby by to byly jen světlem vypálené stopy, zbytky, vzpomínky. Je v tom klid, světlo, pokora.

Podle anglicko-českého slovníku můžeme slovo splendid překládat jako skvělý, velkolepý, nádhera, lesk. Takže nádherná izoilace? V textu pozvánky se píše : „ Je dobrovolná izolace projevem outsiderství, nebo naopak umělecké tvorbě svědčí?“

Snad mi bude odpuštěno, ale připadá mi to trochu laciné. To, že někdo bydlí na Vysočině nebo jinde na venkově samo o sobě nic neznamená. Dýchají čistší vzduch, to nejspíš. Rozhodně to neurčuje, kdo je případně outseider nebo inseider.

Bylo několik mýtů v Čechách o umění a umělcích. O jednom z nich mluvil Werich. Pezident Beneš prý prohlásíl, že umělec má být „chudej“. Následuje mýtus o umění, které zraje samo v sobě jako staré víno.

To je Holan a moje velmi zkratkovité zneužití jeho veršů. Ale myšlenka, že umění je něco, co někde někdo vyrábí bez ohledu na vnější okolnosti a jako hodnota se nemůže ztratit bez ohledu na autora, dobu vzniku a všechny možné proměnné, ta je stále romanticky silná.

V českém prostředí nejvíc zakořenil mýtus o tvorbě a osudu Reynka, Váchala a Aléna Diviše. Tito umělci žili na sklonku života v totalitním státě. Jejich svobodná rozhodnutí byla omezena. Reynek raději škrabal grafiky v Petrkově a psal verše. Návštěv měl dost, možná stejně, jako kdyby žil v Praze. Žlučovitý Váchal získal v roce 1969 titul národního umělce. Aléna Diviše potopili vlastní kolegové. Jeho ilustrace k Erbenově Kytici se jim nezdály příliš umělecké. Nevím, že by toužil po cestě outsidera.

Leoš Janáček, šedesátiletý outsider konečně po 13 letech prosadil premiéru své opery Její pastorkyně v Národním divadle. Opera měla úspěch, ale lokální, český. Janáček jel do Prahy za Maxem Brodem s jediným úmyslem, přesvědčit ho, aby přeložil libreto opery do němčiny. Jednoduše proto, aby se hrála jinde než v Čechách. Komická opera v Berlíně pak s nadšením uváděla další Janáčkovy opery a stal se světovým autorem.

Sedávej panenko v koutě, najdou si tě. Má se to za znak pokory a skromnosti. Je to falešné a neproduktivní. Pokud umělec nechce doopravdy uspět, tak prostě neuspěje. Pokud opravdu víte, co chcete, tak to většinou dostanete, ale se vším všudy, i s tím vším nevoňavým. Být úspěšný není jednoduché. Je to zavazující a ne každý to unese.

Pokud někomu svědčí izolace od velkých měst nebo lidí, manželky, dětí a jiných rodinných příslušníků, psů a jiných zvířat, televize, telefonu a jiných rozptylujících elementů, dá se to pochopit. Pokud si sám vaříte, perete a souložíte, body navíc. Tak už jen zbývá beze zbytku využít to prázdno pro tichou uměleckou kontempletaci.

Přesto si dovoluji tvrdit, že izolace, ani splendid, nikdy ničemu a nikomu nepomohla.

Štěpán Vrbický,Tomáš Smetana a Jiří Šťourač přirozeně touží po pozornosti a jejich tvorba si ji rozhodně zaslouží.

středa 9. března 2016

Jan Merta – Předkrm, Galerie Svit Praha

Jan Merta se v krátkém úvodním textu píše : „Konečně jsem se probudil ze snů....“ a čtyři roky ten sen prý trval. Byl třeba o Žižkovi a jiných historických tématech, ale podle něj vůbec nic nefungovalo. Přiznám se, že bych Jana Žižku od Jana Merty velmi ocenil, ale mistr řekl ne a tudíž bude české umění o toto dílo ochuzeno.

Neznám snad poctivějšího a upřimnějšího autora a někdy je mi líto, že spousta věcí, které namaloval, zničil, „jen proto“, že jim nevěřil. Obdivuju jeho odvahu a přímočarost, se kterou dokáže zlikvidovat několikaleté úsilí několika řezy nožem.

Stále hledá přesnost starého mistra a někdy dokáže až děsit chladnou krásou. Tu ale vyvažuje jemnou hrou významů, citací, jazykových hříček.

Jeho současná výstava je složena z obrazů malých formátů, každý je doplněn názvem nebo kratičkým textem, který není výkladem, ale obraz doplňuje o další rozměr. Píše o tom, že hledá dětskou jednoduchost a klíčem je mu vlastní dětství. Jakoby se autor probíral starým albem svých osobních vizuálních vzpomínek. Přitom je jeho vzpomínání nesentimentální, plné humoru a nadhledu. Je to klidný stav vyrovnané mysli po dlouhém vyčerpávajícím boji. Jen ten, kdo prošel zákopy své duše si může dovolit úsměv Budhy.

středa 9. března 2016

Jakub Špaňhel – Špálova galerie Praha

Jakub Šnaňhel se narodil do jiné doby a je z jiného těsta než Merta a přesto i on umí pozorovat svět s nadhledem a jemnou ironií. Nesnaží se nám vnutit nějaké intelektuální přesahy. Dívá se na věci očima malíře, a to mu stačí. Maluje jednoduše to, co se mu maluje dobře, co má pro něj vizuální potenciál. Energickými tahy dokáže rozblikat lustr nebo okna fasády pompézní budovy, stejně jako rozpohybovat motýla.

Touto energií se mu podařilo propojit všechna tři podlaží Špálovy galerie. I když jsem měl občas dojem, že ten či onen obraz je slabší, nikdy nenarušil konstrukci výstavy. To, že z podzemí vylétají motýli na ve vyšších patrech dlí klasici, včetně autora, může vyznívat jako laciný vtip, ale mně to bavilo.Pododně jako to, že Špaňhel nerozlišuje ve způsobu malby mezi velkým a malým, reprezentativním a obyčejným. Všechno sleduje stejnou optikou. Stejné pozornosti se dostane honosné budově banky i mrtvému krtkovi.

Spojení s Reynkem, mně sice připadá trochu umělé. Ale stejně jako petrkovský mistr si i on vystačí s málem, plechovkou černé, pár odstíny červené, modré, žluté a zlatým práškem. Občas mě to dráždí, ale nedá se nic dělat, vede to k cíli. Motýli létají,architektura se barokně vlní,pes mluví a Kuba se směje.

čtvrtek 11. února 2016

Jiří Černický - Divoký sny, Galerie Rudolfinum

Nikdo čitelný

V jednom z textů v katalogu k výstavě píše J.Černický o místech: „...třeba Times Square, Piccadilly Circus atd. zahlušených nápisy , texty, informacemi, které pohled na ně odvádí.“ Chápu to tak, že ty texty, nápisy a reklamy nám znemožňují vidět skutečný Times Square, Piccadilly a vůbec, že jsme zahlušeni třpytivými povrchnostmi.

Nabízí se otázka, zajímá se autor skutečně o náměstí a nebo o tu clonou, která ho zakrývá. Chce něco odkrývat a nebo je fascinován podobami vnějších fasád. Hledá podstatu nebo vnější obal? Když si čtu některé z poznámek k realizacím nemůžu si pomoct, připadá mi že popisují to, co už vlastně vidím a nedovolují mi dosadit něco cokoliv svého. Chce mít své věci natolik pod kontrolou, že se dopouští polopatismu a zbavuje své objekty tajemství.

Místnost za místností nás autor tlačí k zemi svou kreativitou. Ještě se divák ani nenadechne a už na něj číhá další nápad, socha mobil. A kdyby náhodou divák chtěl zahálet, je mu připraven archiv. Dobře to vypadá a je to interaktivní. Nedej bože nechat mysl v klidu. Všude se něco hýbe, všude se něco třpytí. Ano jsou to skutečně divoké sny J.Černického. Jako když se někomu zhmotní soukromý deník, kam si zapisuje svoje běžné reakce na pěnu dní, raní stolici nebo novou knihu. Bez jakéhokoliv třídění ho předhodil davu s přesvědčením, že ten už si to nějak přebere.

Ani Rudolfinum nezvádlo bobtnání artefaktů a ty se objevují i ve dvoraně. I desetina nápadů by stačila budovu zaplnit. Stačilo by vybrat.

A v tom je zakopaný pes. Kurátor D. Korecký se smířil s tím, že ..“nahlížíme do kuchyně přírodovědce, sběrače, pozorovatele a zároveň šíleného vědce....tematizuje vysoké a nízké, očekávané a překvapivé.“ Zamyšlení zakončil : „Ať je sen Jiřího Černického jakkoliv příjemný, temný anebo divoký, nikdy nevíme, co přesně znamená.“ Jen si kladu otázku, je to medvědí služba autorovi nebo přiznání vlastní bezradnosti. Takže poselství výstavy – drogy jsou divné,reklama hloupá,komunismus napáchal škody, chudoba je stále me

zi námi a pralesy řídnou. Možná by stačila trocha ticha a klidu pro uvědomění si sebe, prostoru, toho, co v něm děje a co se mi chce sdělit. Nepopírám, byla to jízda, ale cítil jsem se po ní jako po návštěvě lunaparku. Takže vlastně dobrý.

neděle 17. ledna 2016

Budování státu - NG Praha Veletržní palác

Zdá se, že čím mladší stát, tím víc si potřebuje vytvářet mýty a potvrzovat svou výjmečnost. Je to vlastně logické a na této výstavě si máme možnost prověřit , nakolik jsme už vyrostli z romantických kojeneckých dupaček .Vznik samostatné československé republiky nebyl až takovou samozřejmostí. Až do začátku 1.sv.války projevovali Češi spíš loajalitu k habsburskému domu a co se týče uspořádání středoevropského prostoru, byli spíš pro zachování monarchie a pořádků, které vládly Evropě. Ať už to bylo ze strachu nebo nedostatku fantazie. Co by bylo, kdyby tohoto nebylo.

Skoro to vypadá jako náhoda, že se třem potrhlým intelektuálům podařilo vydupat ze země nový státní útvar, který se ale důvěře „západu“ těšil pramálo (doporučuji knihu - Eva Háhnová , Dlouhé stíny předsudků).

A možná proto tolik důrazu na národní program. Vytváření vizuálních a ideologických symbolů, které se později staly inspirací pro budoucí totalitní moc. Ta měla také velké plány, ale málo schopných, spíš oddaných soudruhů. Ale o tom a nejen o tom je výstava Budování státu. Je dělána s péčí a láskou 40 kurátorů, takže je škoda ji nenavštívit.

Jenže mně na této výstavě něco trochu chybí. Ti bezejmenní dělníci štětce,rydla a dláta, maliři, grafici sochaři, absolventi uměleckých škol se srdcem vlastence. Anonymní bojovníci za nový stát a nový spravedlivý pořádek s potřebou sebeobětování.

Objevil jsem v antikvariátě časopis Salon z roku 1939 .Tento časopis se prezentoval jako obrazová revue. Lze tam najít články o tehdejším životním stylu, jak trávit volný čas, co si obléct, jak používat kosmetiku a být in, pak třeba Vánoce v Beskydech a nebo Děti hrají divadlo atd. Článek, jehož titulek je nečitelný, včetně jména autorky,pojednává o jakémsi výtvarném salónu,který se podle fotek a radiátorů uskutečnil právě toho roku v Městské knihovně.

Název recenze byl :“Národ.....varným umělcům“, aurorka – Dr.Alžběta Birn....

Paní doktorka s lítostí konstatuje, že se čtvrt století v Praze Salon - salony nekonaly. To plynulo ze zdravé a nutné reakce proti oficielnosti Salonů někdejších. Začal zde totiž dominovat silný individualismus, který byl kdysi zjevem přirozeným,dosahoval skvělých výsledků, ale je ho potřeba chápat jako zjev dobově zakotvený. Přesněji paní doktorka píše: „..přece jen něco v pořádku není, že původní silný a nosný individualismus začal se zvrhati v subjektivismus, a to ve formě, která byla výslovně cizí každé domácí tradici”.

Dále podtrhuje zhoubné následky způsobené podivuhodnými vlivy a metodami. „Dokonce – subjektivismus si začal vydupávati preponderantní postavení. Takže například laik, který je přirozeně odkázán při svém nákupu na poradu, začínal být dezorientován a dokonce znechucen. Výsledkem bylo, že výstavy zely strašlivou prázdnotou“. Tento stav nikoho neuspokojoval, takže všichni se shodli na obnovení někdejšího Salonu výtvarného umění, ovšem pod dohledem jury. Na tom ovšem celá věc ztroskotala. Ale dnes se zdá, Konstatuje pisatelka že s novými lidmi a za nových předpokladů se ukazuje budoucnost.

Paní doktorka především s nadějí konstatuje, že na celé výstavě vykazující 662 čísel „nebylo ani jediného kýče!“ Pokračuje: „..že pak zde chybí umění dekadentní a snobskosurealistní – toho žádný vážný člověk nelituje.“

Organizace nebyla jednoduchá, přihlásilo se 1500 vystavujících se 2700 položkami.. Bylo třeba udělat pořádek v tom, co se nazývá výtvarnou tvorbou a tento pořádek hlídati, protože: „..jak bylo strašlivé pro lidi opravdové tvůrčí snahy, pro skutečné umělce, když musili žít v bídě, zatím co tak obrovité procento kýčařů, lidí, kteří neprošli ani tou nejmírnější jury, krásně si žili z prodeje svých mazanic!“ Text končí provoláním: „... vysoká hodnota kulturní je znamením vysoké mravní hodnoty národa.“

Nenašel jsem seznam tehdy vystavujících umělců, ale našel jsem v tomtéž časopise z roku 1931. (tzn. číslo o 8 let mladší) recenzi na tvorbu malíře Františka Hoplíčka. Řekl bych, že se mohl tehdejší výstavy zůčastnit. Text napsal V.H. Jarka.

Na otázku „Jste krajinář, jste figuralista? - odpovídá František Hoplíček prostě a také skromně: Jsem malíř.“ Autor studoval na pražské AVU u Bukovace, ačkoliv chtěl studovat u Swaigera. Spolužáci, se kterými bojuje o školní ceny jsou: Koníček, Kratochvíil, Harlas, Zahel, Kafka. Začala válka, Hoplíček rukuje a přežije, maje na starosti zpodobňování slavných událostí armády.

Jeho uměleckým kredem je zření k české tradici. „To znamená u něho : žádná Paříž!“ Následuje výčet jeho aktivit, obrazů a zásluh. „František Hoplíček je především malířem žní.“

Tentýž časopis: Posmrtná výstava Bohumila Kozáka. Autor umřel mladý v 35 letech. Žák Nechleby. Smutně se zde konstatuje, že se musel živit všelijak. „Jeho žáci ve škole, jeho žena doma, jeho dítě, jeho rodina jsou základem, nad kterým počínalo vyrůstati velké dílo velikého kompositéra, takového, jak bychom ho byli bývali tolik potřebovali.

Nebo třeba Vratislav Hlava (Bém), rodák vodňanský. Hlavovi zůstal životním problémem portrét Žižky, kterého on :„ Jako přísný přívrženec starší školy, která byla zcela ponořena do renesancistního obdivu k drahocennosti látek, k lesklosti a dekorativnímu účinu kovových zbraní a v celém tom formalistním aparátu, ve kterém byla spatřována monumentalita, ačkoliv ve skutečnosti se jím dosahuje jen maximum estetiky apod. Je to sen o Žižkovi, je to sen malíře milujícího svou představu“.

Z mé strany nejde o zlomyslnost. Osudy dávno mrtvých kolegů mě dojímají a mrzí mě, že se o nich na této výstavě nedozvíme níc. Budování státu holt žádá oběti.

archiv blogu