pavel šmíd

texty

Nástrahy kolektivní paměti

Výstava malíře Pavla Šmída Fragmenty paměti představuje návštěvníkům Galerie středočeského kraje tradiční médium v neobvyklých ztvárněních. A nezklame. Pavel Šmíd by byl jistě dobrým kandidátem letošního Berlin Biennale for Contemporary Art, které se nese v duchu postkolonialismu.

Desátý ročník berlínské přehlídky současného umění empaticky akcentuje sociální rozměr rozličných projevů koloniálního dědictví v dnešní kultuře, počínaje kresebnou konfrontací atributů vojenství 19. století s ženskou sexualitou přes rozmanité videoartové dokumentace rasismu ve 20. i 21. století po autentické záběry propagandistických proslovů světových diktátorů a konče performativními instalacemi hluboce depresivního vyznění – Šmídovo dekonstruktivní zobrazování diktátorů a militarií je vedle toho překvapivě humorné. Obrazy Pavla Šmída jsou naplněny odlehčující hravostí na mnoha rovinách. Zkusme se ale podívat i za obrazy.

Na výstavě Pavla Šmída Fragmenty paměti můžeme vypozorovat dvě základní tendence. Tou první je multiplikace motivu prostřednictvím barevného tónování na paralelně vystavených obrazech případně uvnitř jedné malby. Druhý postup lze popsat jako pixelizaci v malířské zvětšenině, jako by malíř rozložil obraz na čtverečky, na barevná políčka. Obě tendence evokují postupy moderních rozmnožovacích technologií – zde však realizované v malbě. Někde v paměti se nám vybaví pojmy jako sítotisk, barevné kopírování, tónovaná fotografie, grafické programy, digitální manipulace s barvou, zvětšování, kaleidoskopické zrcadlení apod. Malíř například vytvořil černobílé detaily Leninovy nebo Stalinovy tváře v desítkách barevných variací. Jindy na plátně zopakuje jediný motiv – komicky rozkročeného führera – ve třech základních barvách a vzniknou naklonované postavičky jako z vystřihovánky. Formu připomínající skládání motivu v krasohledu užívá Pavel Šmíd pro skupinové portréty vojenských jednotek, jakoby zrcadlené zvětšeniny z legionářského alba. Vážnost a jedinečnost chvíle, kdy se vojenská horda nechala vyfotografovat před nástupem do boje, je tu bagatelizována obrácením zobrazeného vzhůru nohama; při zdůraznění světelného kontrastu pak z motivu vzniká ornament, z postav šmouhy a z truchlivé připomínky bezejmenných padlých a hrdinů se stává ozdoba do kanceláře. Není divu, když nakonec multiplikace vysmívajícího se Stalina s dlouhým nosem připomíná obrázky z oddělení IKEA. Že se pak divák ve výstavě může cítit jako doma, naznačují i spontánní reakce návštěvníků, u kterých již připomínka vraha ani v nejmenším nevyvolává strach a nenávist v očích.

Nástrahy kolektivní paměti

Je pozoruhodné, jak málo stačí k evokaci jiného zločince: pixelizací kníru ve tváři A. H., jako by šlo o něco zapovězeného, je divákovo oko přitahováno právě k procesu identifikace. V mysli aktivizujeme představu neviděného, představu toho, co chybí. (Asociace s cenzurou pornografie na netu není náhodná – ani zobrazování reprezentantů zločinných ideologií není pro každého zrovna politicky korektní.) Autor ovšem rozostřením motivu politický a historický význam dekonstruuje. Zbavuje obraz původní varovné naléhavosti a neposkytuje divákům prostor pro žádné pietní nebo truchlivé vnímání tématu.

Nástrahy kolektivní paměti

Podobně technologicky desémantizuje i další motivy: barevně rozčtverečkovány jsou portréty Kima, manželů, matky s dětmi, poražených vojáků, zvířecích miláčků, roztříštěných staveb. Rozložené, rozplývavé kontury činí z aluzivních motivů téměř neuchopitelné entity: bez přítomnosti, ale i bez minulosti a bez budoucnosti. Přeludy. Snad mohou někoho připomínat, však nic víc. Svět představovaný Pavlem Šmídem jako by ztrácel perspektivu – v duchovním smyslu slova. Je již pouze imitací. Zdůrazněním vybraného technologického postupu autor také paroduje soudobou konzumní adoraci komunikačních technologií, kdy si prostřednictvím nejrozmanitějších, globálně dostupných aplikací každý může „přemalovat“ a vystavit jakýkoli existující obraz, fotografii, dokument, a již si připadá jako umělec, o původním významu předlohy nemluvě.

Šmídův humorný, hravý, nápadně aluzivní přístup k závažnému dědictví totalitárních systémů 20. století, které tak pietně ztvárňují umělci v Berlíně, je komický jen na povrchu, na první čtení. Jeho hlubší smysl – zobrazení efemérnosti, směšnosti a dočasnosti krutovládců a autoritářských režimů a zároveň kritiku masové dekonstrukce kolektivní paměti cestou technologických hraček – nalezne senzitivní divák až při pozorném vhledu do podstaty díla, za viditelnou hranici obrazu, a přirozeně při dostatečném odstupu.


Zbyněk Fišer

Pavel Šmíd: Fragmenty paměti.
Galerie středočeského kraje Kutná Hora.
8. dubna – 9. září 2018.
Kurátorka: Veronika Marešová.